Něco docela jiného by ovšem bylo, kdyby ČSSD vládla s podporou komunistů - prosíme nezaměňovat tyto dva pojmy. I když, kdyby to přece jen bylo někomu proti srsti, uklidní ho Jaroslav Tvrdík, že ČSSD bude usilovat v podzimních volbách o získání absolutní většiny, čímž by problémy s komunisty odpadly.
Je třeba bez ironie ocenit, jak se sociální demokraté naučili být „on message“, tedy říkat jednotně přesně to, co si po důkladné analýze předem vyhodnotili, že mají říkat.
Prověřené fráze („krize nesmí dopadnout na ty, kdo ji nezavinili“) pak bez zkreslení kaskádovitě padají od nejvyšších špiček až k novým objevům sjíždějícím z výrobní linky typu budoucí místopředsedkyně paní Borůvkové.
Ale tak jako při bližším ohledání není jasné, na koho by tedy krize měla dopadnout, když ji u nás nikdo nezavinil, tak taky není jasné, jaký je fundamentální rozdíl mezi vládou, která se bude opírat buď o hlasy a ministry komunistů, anebo jen o jejich hlasy. Asi bude dělat dost podobné věci, ne?
Zároveň je to nefér a svým způsobem nám musí být tvrdíkovců líto. Jsou asi poslední generací sociálních demokratů, která musí tahle prostná vykonávat.
O hlasy komunistů se už Paroubkova vláda opírala; teď už se komunisti dostali do krajských vlád. A obyvatelstvo to tráví bez protestů. Pokud chce Topolánek založit svou kampaň na budování hráze proti komunistům, nenabízí o moc věcnější politiku než sociální demokraté.
Doba, kdy nutnost nepustit k vládnutí komunisty u nás určovala (lze říci i deformovala) politiku, se asi chýlí ke konci, podobně jako se prý středoškoláci už zase učí rusky.
Útěchou nám může být jedině to, že v okolních zemích si toto ponížení museli protrpět dřív.
