I vypsání konkurzů na posty čtyř divadelních ředitelů by tak získalo svou logiku, domníval-li se Bém, že se vypisují před půlkou sezony...
Jenže už i vrabci na střeše si cvrlikají, že za Bémovou polohou mrtvého brouka jsou politické intriky a snaha nechat milého agilního hocha Milana hezky si nabít ústa a sám si tak upevnit pozici. Zřejmě tedy seznal, že nastal čas, kdy je třeba zjevit se jako deus ex machina a nastolit soulad. Jenže všechno se rozvezlo víc, než se čekalo, a pokud by se mělo něco měnit, muselo by se hodně od lesa. A i tak by zůstala pachuť v ústech a to nejenom z toho, že se hlásají polopravdy. Ta pachuť je silná, neboť purkmistr leccos nechal nekontrolovatelně rozbujet.
Opravdu se nikdo nestydí, když bezvýznamný mladík šplhající přičinlivě ve stranické hierarchii a krmící bulvár tím, jak na mejdanech leží ve výstřihu té či oné slečně, veřejně uráží zakladatelskou osobnost českého divadla, jako je Jiří Suchý? Asi ne.
Celá kauza začala, když ministr Kalousek jako svatý Petr zahrozil směrem k pražskému magistrátu: Koukejte dát panu Kratochvílovi a jeho Ta Fantastice nějaký obolos, nebo nás tento nakonec zažaluje a uspěje. A tak se pan Richter činil, aby se vlk nažral, a koza zůstala celá.
Karel Heřmánek kňourá, i když léta pobíral tučné státní subvence
Nešlo mu přece o spravedlivé dělení, ale o to, aby byl pokoj od šéfa Ta Fantastiky. Jenže to dělal tak „šikovně“, že z kozy skoro nic nezbylo a malér byl tady. Petr Kratochvíl měl pravdu pouze v tom, že když dostávají jiné ziskové subjekty, a on ne, je něco špatně. Rád opakuje, že všichni jsou kryptokomunisté a libují si v reziduích socialismu. To je demagogická rétorika, protože dělá divadlo velice pragmaticky a dobře tak vydělává (a šlo mu to už v USA), ale za přesah jeho užitkového zboží se nikdo bít nepůjde.
Když ovšem Karel Heřmánek v televizi kňourá, že „tady některá příspěvková divadla stále ještě žijí v socialismu“, jeden neví, jestli se má smát, nebo plakat. Protože to, co se dnes děje, je přímým výsledkem stavu, kdy on a další tzv. divadelní podnikatelé léta pobírali tučné státní subvence, ale národ krmili tím, jak zdatně podnikají v umění.
Divadelní síť je u nás zabetonovaná
A přitom je jasné, že divadelní síť je u nás zabetonovaná a od listopadu ’89 stále víc trpí nejasným vymezením neziskové a ziskové sféry. Neřídí se také žádnými pravidly, kdo se jednou řádně ve své pozici opevní, má vyhráno. Neřeší se spousta důležitých nuancí,
například oddělení souboru od budovy. A nejde jen o divadla, tenhle modelnemodel funguje i v ostatních kulturních institucích.
A když by konečně mělo dojít k systémovému řešení a zřetelnému vymezení, kam kdo může v případě peněz dosáhnout, místo pravidel se vymýšlejí nesmysly jako plošná dotace a průšvihy se zalepují, jak koho napadne. Primátor Bém je na hony dalek toho, aby takové řešení inicioval. Přitom podklady, z nichž by se mohlo vyjít a aplikovat je na současný stav, existují od roku 2001, z doby první transformace. A pak jsou tu zkušenosti ze zahraničí, z Británie, Nizozemska, Německa, Francie, kde existují funkční subvenční systémy pro kulturu. Tam také žijí umělci v reziduích bolševismu?
Kdyby si Bém aspoň ověřil, co veřejně hlásá, co mu jeho pomocníčkové podstrčili. Vždyť například uvádí mnohem menší počet divadel a souborů, jež magistrát žádají o finanční podporu, stejně zkresluje čísla těch, která podporu čerpají. Před deseti lety prý granty nebyly žádné, a přesto divadla a další instituce byly v pohodě. Bodejť - většina z nich fungovala jako příspěvkové organizace zřizované hlavním městem.
Průlom? Jaký průlom?
Primátor dělá všechno, abychom si mysleli, že problematika kultury je pod jeho rozlišovací schopnosti. Protože jak jinak si vysvětlit, že mu nezáleží na skoro třiceti tisících signatářích petice, kteří, když nic jiného, mu jasně tlumočí: Nejsme spokojeni s tím, jak to vedete.
Je mu jedno, co si myslí mladí lidé a studenti. Ti volit půjdou a tenhle přístup je jen žene do náruče levicových stran. Dobře rozeznávají, že žádný průlom směrem k transparentnímu financování pražské kultury nenastal, jen primátor seznal, že je čas zakormidlovat ku vlastnímu prospěchu.
Jenže už i vrabci na střeše si cvrlikají, že za Bémovou polohou mrtvého brouka jsou politické intriky a snaha nechat milého agilního hocha Milana hezky si nabít ústa a sám si tak upevnit pozici. Zřejmě tedy seznal, že nastal čas, kdy je třeba zjevit se jako deus ex machina a nastolit soulad. Jenže všechno se rozvezlo víc, než se čekalo, a pokud by se mělo něco měnit, muselo by se hodně od lesa. A i tak by zůstala pachuť v ústech a to nejenom z toho, že se hlásají polopravdy. Ta pachuť je silná, neboť purkmistr leccos nechal nekontrolovatelně rozbujet.
Opravdu se nikdo nestydí, když bezvýznamný mladík šplhající přičinlivě ve stranické hierarchii a krmící bulvár tím, jak na mejdanech leží ve výstřihu té či oné slečně, veřejně uráží zakladatelskou osobnost českého divadla, jako je Jiří Suchý? Asi ne.
Celá kauza začala, když ministr Kalousek jako svatý Petr zahrozil směrem k pražskému magistrátu: Koukejte dát panu Kratochvílovi a jeho Ta Fantastice nějaký obolos, nebo nás tento nakonec zažaluje a uspěje. A tak se pan Richter činil, aby se vlk nažral, a koza zůstala celá.
Karel Heřmánek kňourá, i když léta pobíral tučné státní subvence
Nešlo mu přece o spravedlivé dělení, ale o to, aby byl pokoj od šéfa Ta Fantastiky. Jenže to dělal tak „šikovně“, že z kozy skoro nic nezbylo a malér byl tady. Petr Kratochvíl měl pravdu pouze v tom, že když dostávají jiné ziskové subjekty, a on ne, je něco špatně. Rád opakuje, že všichni jsou kryptokomunisté a libují si v reziduích socialismu. To je demagogická rétorika, protože dělá divadlo velice pragmaticky a dobře tak vydělává (a šlo mu to už v USA), ale za přesah jeho užitkového zboží se nikdo bít nepůjde.
Když ovšem Karel Heřmánek v televizi kňourá, že „tady některá příspěvková divadla stále ještě žijí v socialismu“, jeden neví, jestli se má smát, nebo plakat. Protože to, co se dnes děje, je přímým výsledkem stavu, kdy on a další tzv. divadelní podnikatelé léta pobírali tučné státní subvence, ale národ krmili tím, jak zdatně podnikají v umění.
Divadelní síť je u nás zabetonovaná
A přitom je jasné, že divadelní síť je u nás zabetonovaná a od listopadu ’89 stále víc trpí nejasným vymezením neziskové a ziskové sféry. Neřídí se také žádnými pravidly, kdo se jednou řádně ve své pozici opevní, má vyhráno. Neřeší se spousta důležitých nuancí,
například oddělení souboru od budovy. A nejde jen o divadla, tenhle modelnemodel funguje i v ostatních kulturních institucích.
A když by konečně mělo dojít k systémovému řešení a zřetelnému vymezení, kam kdo může v případě peněz dosáhnout, místo pravidel se vymýšlejí nesmysly jako plošná dotace a průšvihy se zalepují, jak koho napadne. Primátor Bém je na hony dalek toho, aby takové řešení inicioval. Přitom podklady, z nichž by se mohlo vyjít a aplikovat je na současný stav, existují od roku 2001, z doby první transformace. A pak jsou tu zkušenosti ze zahraničí, z Británie, Nizozemska, Německa, Francie, kde existují funkční subvenční systémy pro kulturu. Tam také žijí umělci v reziduích bolševismu?
Kdyby si Bém aspoň ověřil, co veřejně hlásá, co mu jeho pomocníčkové podstrčili. Vždyť například uvádí mnohem menší počet divadel a souborů, jež magistrát žádají o finanční podporu, stejně zkresluje čísla těch, která podporu čerpají. Před deseti lety prý granty nebyly žádné, a přesto divadla a další instituce byly v pohodě. Bodejť - většina z nich fungovala jako příspěvkové organizace zřizované hlavním městem.
Průlom? Jaký průlom?
Primátor dělá všechno, abychom si mysleli, že problematika kultury je pod jeho rozlišovací schopnosti. Protože jak jinak si vysvětlit, že mu nezáleží na skoro třiceti tisících signatářích petice, kteří, když nic jiného, mu jasně tlumočí: Nejsme spokojeni s tím, jak to vedete.
Je mu jedno, co si myslí mladí lidé a studenti. Ti volit půjdou a tenhle přístup je jen žene do náruče levicových stran. Dobře rozeznávají, že žádný průlom směrem k transparentnímu financování pražské kultury nenastal, jen primátor seznal, že je čas zakormidlovat ku vlastnímu prospěchu.
