Někdejší stranický lídr a dnešní prezident má poměrně zvláštní přístup ke skutečnosti. Příznačné je, že ODS chápal a chápe jako svůj majetek. Prožívá totéž zklamané rozčilení, jaké kdysi cloumalo zakladateli Občanského fóra, když jim ho pod rukama zprivatizoval právě do podoby ODS.
Další komentáře Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz.
Člověk, který se činně podílí na vzniku a fungování institucí, jejichž smyslem je zachovávat a zmnožovat občanské svobody (k těm patří politické strany v první řadě a je velkou Klausovou zásluhou, že to u nás včas rozpoznal), by měl počítat s tím, že pokud je uvede do správného a hladkého chodu, dřív nebo později ho přestanou potřebovat. Naopak, strany, které zůstávají věrny svému tvůrci tak říkajíc na život a na smrt, podle toho taky vypadají.
ODS, Klausovo dílo, mělo své problémy. Totéž platí o jejím demiurgovi. Není na tom nic osudového, lidské výtvory i jejich tvůrci bývají nedokonalí, ostatně o ČSSD to platí tuplem. Když problémy strany a problémy lídra dosáhnou určitého stupně (což se stalo po volebním neúspěchu ODS v létě 2002), nezbude lídrovi, než se poroučet. Klausovi byla dopřána nejpohodlnější a nejšetrnější forma poroučení se, totiž poroučení se nahoru, do prezidentské funkce.
Je lidské, že bývalý lídr, zvlášť když netrpí nedostatkem ctižádosti, má tendenci se do záležitostí své (bývalé) strany plést. (Na východ od nás se to řešilo tak, že pokud lídr včas nezemřel, pomohlo se mu. Vida, oč jsme dnes dál.) Je logické, že po odchodu lídra se do čela dostanou noví lidé, kteří mají tendenci vidět kromě lídrových nesporných předností i jeho chyby a poučit se z nich, tj. dělat více či méně odlišnou politiku. (Lídr je pak – občas dokonce s předstihem - vnímá jako „falešné a prázdné“).
Problém ODS byl a je zastydlý paternalismus. Proces odpoutání od zakladatele strany byl pomalý a váhavý, ve straně existoval a existuje expředsedův fanklub, připomínající občas svíčkové báby. Nový předseda byl nedůsledný, ještě dnes mluví o „klausismu“ jako o ideologii strany. A bývalý předseda je mimořádně tvrdošíjný. To, že se mu dostalo na Hradě víc než důstojného vejminku, nechápe jako projev shovívavosti svých nástupců, a s úporností hodnou lepších věcí se jim neustále plete pod nohy. Svou nynější funkci bere jako politický instrument k účelu, pro něž nebyla stvořena. Toto jeho úsilí je součástí (důležitou, i když nikoli jedinou) naší současné politické krize.
Takže otázka dnes stojí – Klausovou vinou – kdo z koho: buď se ODS podaří definitivně se svým expředsedou zúčtovat, „klausismus“ sem, „klausismus“ tam – nebo expředseda zničí ODS.
