A jak se postavit k tomu, že do parlamentu si opět našly cestu desítky, ne-li stovky ukrajinských oligarchů, jejichž zájmem je udržet a dále rozšířit své majetky? Majetky, jež byly získány způsoby, které se slušností a prací nemají nic společného.
Co dodat k tomu, že strany voličům za hlasy přímo platily. Nebo k faktu, že za předvolební reklamu byly utraceny neuvěřitelné částky jdoucí podle některých ukrajinských politologů do miliard dolarů. Ano slyšeli jste dobře, dolarů.
Přese všechno Ukrajina zažila svoje první volby, které nebyly zmanipulované a byly svobodné. Poprvé v novodobé historii totiž státní moc neupravovala výsledky tak, aby její favorité zvítězili.
Byly to nejlepší volby, jaké se kdy na Ukrajině uskutečnily. A to přesto, že volební zákon, o celkové délce osmdesáti stran, jen málokdo četl, natož plnil. Navzdory tomu, že mnozí politici a strany si svobodu vyložili tak, že se pokusili za peníze koupit doslova všechno. Nehledě na to, že ve zmatcích provázejících hlasování možná i stovky tisíc lidí svůj hlas odevzdat nemohly.
Největším vítězstvím oranžové revoluce je, že nechala zvítězit síly revolucí před půldruhým rokem poražené.
Skutečnost, že Strana regionů volby vyhrála, že „oranžoví“ nijak nebránili její velice agresivní protivládní kampani v médiích. A hlavně to, že i lidé na „modrém“ východě Ukrajiny přijali výsledek voleb. Byl to posun k fungující demokracii stejně jako skutečnost, že když prezident Viktor Juščenko v úterý dopoledne přijímal ke konzultacím lídry politických stran, byl jeho prvním hostem šéf vítězných „modrých“ Viktor Janukovyč. Ten Janukovyč, který nařídil zfalšovat prezidentské volby tak, aby zvítězil, a jemuž jen „oranžová revoluce“ zabránila, aby v křesle hlavy státu neseděl místo Juščenka.
I když to vypadá, že vládu sestaví koalice „oranžových sil“, o síle ukrajinské demokracie bude vypovídat i to, jak významné pozice obsadí v rámci parlamentu a kontrolních orgánů přestavitelé Strany regionů. Sice vítězné, ale spojenectvím oranžových znovu poražené.
Ukrajina po prvních svobodných parlamentních volbách, kterými se až teprve teď završil proces „oranžové revoluce“, stojí před velmi těžkým úkolem. Musí udržet politickou a ekonomickou stabilitu, což s ohledem na k Moskvě vzhlížející ruskojazyčný východ země je úkol zásadní.
Separatistické tendence nejsou zažehnány a případy jiných postsovětských republik, Moldávie nebo Gruzie, kde Moskvou podporovaní separatisté stále drží pod kontrolou velké části území, je děsivý.
Válku dnes na Ukrajině nikdo nechce. Ale to neznamená, že je navždy vyloučena. Ukrajina i po volbách zůstává jasně rozdělena na „oranžovou“ ukrajinskou a „modrou“ (pro)ruskou. Dokud se toto nezmění, rozpad země, ať už federální „československou“, nebo „gruzínskou“ cestou, bude možný.
Gangsteři na odpočinku
Ještě vážnějším problémem je dědictví mafianizovaného kapitalismu, který se za patnáct let rozmohl v zemi ve všech sférách.
Jde o majetky ukrajinských miliardářů, ale nejen o ně. Mezi lidmi koluje neuvěřitelné množství černých peněz, těmi nejbohatšími počínaje a nejchudšími konče. I západní koncerny musí na Ukrajině zaměstnancům vyplácet dvě mzdy.
Jednu oficiální v minimální výši a druhou, mnohem vyšší, na ruku. Z té druhé nevidí stát ani cent na daních, o což jde. Také v kruzích největšího byznysu se obchody platí místo převodů na účet krabicemi bankovek.
První generace postkomunistických ekonomických gangsterů však má i na Ukrajině dost. Své říše předávají synům a dcerám, již mají anglické nebo americké školy. A sami touží už jen po klidu. Tedy pravidlech, fungujícím státu, a to i tom právním.
V zájmu toho jsou už ochotni platit daně, dodržovat zákony a někteří i platit slušné mzdy, stavět školy, podporovat charitu. Někomu přijde, že je to málo, že by měli jít do vězení. Většině lidí na Ukrajině by ale stačila ta první varianta. Řekněme si však upřímně, vždyť nám tady v Česku to stačí taky.
První generace postkomunistických ekonomických gangsterů má dost. Předává říše synům a dcerám, již už mají anglické školy. A sami už touží jen po klidu.
