Umění odejít

Neaspiruji na to dělat Jiřímu Paroubkovi  arbitra. Spíš reaguji na styl a obsah psaní publicisty Zdeňka Šarapatky, který za svým jménem uvádí, že je bývalým poradcem premiéra. Na jeho causu si pamatuji a ani tu nechci hodnotit. Spíš mi jde o samotného autora a o umění odejít. Jistě, člověk může být pěkně nazlobený na způsob, jakým z funkce odešel nebo byl odejit. I já jsem tohle zažil, ale kromě bezprostředního naštvaného pocitu tu na ministra Dzúra a na ministra Baudyše by mně nenapadlo, abych si ze svého pádu udělal životní program. S odstupem jsem byl rád, že už jsem pod nimi nemusel sloužit. Na texty Zdeňka Šarapatky jsem několikrát narazil a článek od článku mě udivovalo, jak přestal být schopný objektivnějšího pohledu, od odchodu z funkce se stal negativisticky jednostranný.
Ale abych byl alespoň zčásti věcný. Desítky let se zabývám problematikou sociologie řízení. Mohu mít sice námitky, jakým způsobem byla změna organizační struktury v ČSSD provedena, ale z hlediska teorie a organizace řízení nešlo o nijak antisystémovou změnu, spíše naopak je logičtější a v politických stranách běžná. Žádný předseda strany se tak nemůže v případě kauz jako byl třeba Pepa z Hongkongu vymlouvat, že o pohybu peněz ve stranické kase nevěděl.
To je ovšem vše, v čem lze opravdu věcně s autorem polemizovat. Ostatní je pod hranicí snesitelné neslušnosti. Redakce si toho je nejspíš vědoma, když příspěvek zařadila do rubriky Úhel pohledu. A s dovětkem, že názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce. Za to tedy dík!