Jednoho dne (o mnoho párů teplých ponožek později) objevil se pod stromečkem nový zimní kabát. Rodiče ho nechali ušít z látky, kterou poslal kolumbijský strýc. Matka mne upozornila na to, že kabát je z kvalitní australské vlny, z čistokrevných, odolných australských ovcí, takže mi ho bude leckdo závidět. Nebylo tomu tak. Nikdo mi kabát nezáviděl. Já jsem naopak záviděl spolužákům jejich kabáty z obyčejné české látky. Kabát z pravé australské vlny (from ORIGINAL AUSTRALIAN WOOL) byl totiž neuvěřitelně těžký.
Po pravdě řečeno to byl nejmohutnější kabát, jaký jsem kdy měl na sobě. Stačilo se do něho obléknout, a už jsem cítil, jak mi ubývá sil. Měl zvláštní barvu. Z dálky vypadal jako černý, ale když jsem se v něm přiblížil k lidem, trochu na konci dlouhých vlasů zešedl, takže měli dojem, že předtím zahlédli někoho jiného. Když padal sníh, zachytil vločky a nabyl neurčité barvy středně starého tuleně. Za deště trochu potemněl, avšak kolem límce a na koncích rukávů pozdržel na chvíli kapičky jako drobné ozdoby na zasněžené jedli.
Pokud byl v klidu, zavěšen na dvou dřevěných ramínkách ve skříni nebo rozvalen na věšáku v předsíni, vytlačil zbylé kabáty ostatních členů rodiny až na okraj. Jen těžký svrchník našeho dědy, který si přivezl z Ruska v roce 1919, se mu dokázal ubránit. Největší potíže nastaly, když jsem chtěl jít ven. Za klidného počasí na mně tiše visel a vyčkával. Sotva se však objevil vítr, nabral ho hned do rukávů, nacpal si ho do kapes, naježil dragoun a proměnil se v závaží.
Jednou na jaře (když jsem po přečkané větrné zimě opět nabral sil) navštívil jsem v kabinetě letenského gymnázia profesora fyziky a zeptal jsem se ho, jak je možné, že váha mého kabátu roste se silou větru.
Nemohl mi dát uspokojivou odpověď. Sám dostal toho roku na Vánoce od manželky bulharský svetr, který pokud zmokl, nasál vodu tak, že ji už nepustil. Byl to oděv, který porušoval veškerá fyzikální pravidla o vzlínání a odpařování. Ani v domácím, ani v bulharském nebo sovětském tisku nebyla o tom jevu žádná zmínka, povzdychl si profesor.
Můj kabát byl však mnohem horší. Svou váhou a silou a s tvrdohlavostí australského berana mi od podzimu do jara určoval směr chůze. Vlekl mne tam, kam chtěl. Kvůli jeho svéhlavosti jsem se octl v prostorech, které jsem nikdy netoužil vidět. Brzy jsem dospěl k podezření, že má zřejmě tajnou dohodu s matkou.
Nemohl jsem si jinak vysvětlit, proč mne násilím tlačí do nudného muzea, plného zaprášených vitrín se zkamenělinami, na nudnou výstavu nebo do kostela, zrovna ve chvíli, kdy jsem dal jasně najevo, že chci jít do biografu.
Hráli Píseň tajgy, film v němž prý krásná Ljubov Orlovová jezdila na saních v teplém a péřově lehkém kožíšku. Nebylo divu, že si po celý film vesele prozpěvovala. Brzy se ukázalo, že kabát je nejen těžký a tvrdohlavý, ale i neobyčejně zvědavý. Dostal se do Evropy z pastvin daleké Austrálie a chtěl zřejmě vidět všecko to, co u protinožců neexistuje.
Pokoušel jsem se s ním dohodnout. Kamarádsky jsem mu domlouval. Přátelsky jsem ho přemlouval. Když to nepomohlo, nabídl jsem mu, že do něho přes léto, až bude viset ve skříni, nedám naftalín. Nakonec jsem se ho snažil uplatit: sliboval jsem mu, že ho důkladně vykartáčuji, když mi dovolí dojít do kina, kdy budu chtít. Když si nedal říci, zanevřel jsem na celou Austrálii. I na strýce, který látku poslal.
Jako steward létal s kolumbijskou společností po světě, mohl výhodně koupit, kde co chtěl. Mohl mi koupit lehké lovecké sako s velkými kapsami, jaké nosí lovci a trapeři. Místo toho mne vydal na pospas násilí. K balíku s látkou přiložil fotografii. Ležel na ní na pláži, moře bylo klidné. Záviděl jsem mu australské bezvětří a pláž bez ovcí a beranů. Teprve když se na mne usmálo štěstí a konečně jsem vyrostl - dostal jsem hubertus.
Kabát z pravé australské vlny dostal k Vánocům mladší bratr Michael. Ačkoli je od přírody mohutnější, ani on si s ním neporadil. Když ho jednoho dne kabát nepustil na šachový turnaj a dotlačil ho do tanečních, navrhl nejmladšímu bratrovi, Janovi, aby ho nosili společně.
