Například. Palestinští Arabové unesli izraelského vojáka, libanonští hizballázi unesli dva. Nedá se říct, že je zajali, protože nebyla válka. Izraelci se správně rozhodli o ně bojovat, až i válčit. Já vím, že bráno politicky stává se ten čistý případ námětem i příležitostí ke kalkulaci: chytré nebo podlé.
Má se pro jednoho člověka riskovat mnoho životů, či má se ten člověk za něco vyměňovat, prodávat... Ale takto je to čisté a každého izraelského občana a vojáka musí to povzbuzovat: vláda ho neopustí. To naše vláda se teď stará hlavě o sebe.
Já se týden po týdnu divím, proč okolní svět neřekne Arabům: „Vraťte jim ty vojáky, ať je pokoj.“ Jenže oni pokoj nechtějí a Hizballáh tu válku chce. Proto není jiná a větší nutnost než porazit ho. Velmocenské povídání „smiřte se, přestaňte oba“ je pokrytecké a zbabělé.
Vrací nás to k základní otázce: Měl vzniknout stát Izrael? Četl jsem kdesi názor, že se měla Palestina nechat, jak byla, a ty dva národy mohly spolu žít, jak žily. Ale já nevím, jak žily. Založení židovského státu bylo dílem také evropskoamerického svědomí.
A kdo mu dal vznik, má být jeho ručitelem. Když je zřejmá věc, že arabský svět je pozadu,pardon, je v některých rajonech nedostatečně lidsky vyvinutý, pardon, proto je tak nesnášenlivý.
Když například vzdálený Írán je nepřítelem Izraele, je to znak špatného stavu jeho dnešního politického systému a odporuje to celé íránské a arabské moudrosti, filozofii, kultuře, jež byla i u našich kořenů. Nechávám stranou jiné staré téma: čím dráždíme a jaké příležitosti k nepřátelství dáváme celé zeměkouli my.
Dalším příkladem, jak si dešifruju politické případy na obyčejné, jsou dnešní spory, zda máme, či nemáme na našem území připustit americké raketové základny. Odpor zdá se mi skoro směšný. Jednou se rozhodlo, a vstoupili jsme do jakési obranné vojenské aliance. Když jsme v ní, nemůžeme říkat „obranu ano, ale ne u nás...“. Chlapácké by bylo říct: „My si uděláme svoje základny.“ To slovo měla by však říct Evropa.
Vidím otázku jinak: jestli účel a povaha té aliance jsou obranné. Nevím totiž, komu se přiděluje úloha našeho nepřítele. Kdo to odhaduje, čím to měří. Protože známe, jak si zbrojaři umějí pěstovat vždycky nějakého nepřítele, aby mohli prodávat zbraně proti němu.
Jestli někomu z vás se tato moje myšlenka jeví jako politicky komunistická, říkám, že je normální, obyčejná, zkušená. Hlasy proti raketovým základnám u nás jsou jen přízdobou našich tzv. demokratických poměrů. Jsou to hlasy bez vlivu, jen z povinnosti k sobě.
Kdo z vás se zarazil nad písmeny „tzv.“ v předešlé větě, pro toho mám vysvětlení: je to další příklad, jak si očišťuju politické případy. Co se teď děje okolo parlamentu a vlády, je obyčejné sobecké sprosťáctví.
Jednou se rozhodlo, a vstoupili jsme do jakési obranné vojenské aliance. Když jsme v ní, nemůžeme říkat „obranu ano, ale ne u nás...“.
