Mám dojem, že ne všichni obyvatelé států západní Evropy plně chápou, jak obrovskému dramatu bylo Polsko a celá středo-východní část kontinentu vystavené za druhé světové války. Ze západní perspektivy je možné na tento konflikt pohlížet jako na sled bitev, pohybů vojsk a rozhodnutí politiků. Pro nás je především sledem zločinů, krutosti a zkázy, navždy ztracených šancí na rozvoj.
Druhá světová válka byla od samého počátku chladnokrevně naplánována jako zločin, jehož cílem byla fyzická likvidace celých národů, ničení celých států. Válka samozřejmě přinesla smrt a zkázu všude. Nicméně ve východní Evropě toto děsivé období vypadalo stokrát hůře než ve Francii, Belgii, Nizozemsku či Dánsku. Přestože je těžké si to dnes představit, před třemi generacemi odepřelo nacistické Německo Polákům právo na život, považovali nás za rasu méněcennou, otrockou, na níž je možné beztrestně páchat strašlivé zločiny a experimenty. Rasové předsudky, povýšenost a koloniální ambice třetí říše vedly k největší tragédii naší země, učinily přítrž šancím a nadějím celého národa. S důsledky této války se Polsko potýká dodnes – a bude se s nimi potýkat ještě dlouho poté, co nás opustí poslední očití svědkové této nelidské doby.
Rána pro polský lid
Podle německého Generalplanu Ost měli být Poláci z valné většiny vyhlazeni a menší část z nich měla být uvržena do role otroků, nucené pracovní síly. Tento zločinný plán byl realizován od prvního dne druhé světové války. Už první bomby, které byly na Polsko shozeny 1. září 1939 ve 4:40 hodin ráno, nebyly namířeny na vojenské objekty, nýbrž na nemocnici a obytné budovy bezbranného města Wieluń. Němci shodili na tiché, spící město 380 bomb o celkové hmotnosti 46 tun. Už v prvních dnech wehrmacht a pomocné jednotky, tvořené obyčejnými Němci, zaživa upalovali bezbranné děti a ženy.
Na slavném snímku ze září 1939 zachytil americký fotograf Julien Bryan dvanáctiletou dívku Kazimieru Kostewicz, která truchlí nad tělem své jen o málo starší sestry Anny, zastřelené německým vojákem. Takových dětí, oplakávajících své rodiče, sourozence či přátele, byly v Polsku miliony. Miliony rodičů zároveň kvůli válce oplakávaly své vlastní děti. Byl to masakr, který Němci páchali ve velké míře na civilistech.
Polská okupační realita, to byly neustálé zločiny, vraždění civilního obyvatelstva, gigantické rabování majetku, loupež více než 500 tisíc obrazů, soch a dalších uměleckých děl. Kdesi v Německu, v nějakém domě či zámečku visí Portrét mladíka od Rafaela Santiho, jeden z největších pokladů polských uměleckých sbírek, dodnes nenalezen.
Polská realita pod německou nadvládou, to jsou celá města proměněná v trosky, ničení kulturních a církevních objektů, pouliční zátahy, exemplární popravy, lékařské pokusy na vězních a zajatcích, unášení dětí rodičům (takto bylo uneseno nejméně 200 tisíc dětí) a jejich zavlečení do Říše na „germanizaci“. A konečně – vybudování strašlivé smrtící mašinérie koncentračních a vyhlazovacích táborů.
Zločinné násilné akty byly dopodrobna naplánované, měly také své názvy. Intelligenzaktion, Sonderaktion nebo Außerordentliche Befriedungsaktion. To všechno byly organizované operace, které Němci namířili proti národním elitám: vysokoškolským pedagogům, právníkům, lékařům, inženýrům, učitelům či architektům. Jen v samotné operaci Tannenberg v prvních měsících války Němci zavraždili zhruba 55 000 polských občanů – byli mezi nimi úředníci všech úrovní, členové místních samospráv, učitelé, policisté a zástupci mnoha jiných profesí důležitých pro organizaci státu. Během šesti let bylo vyvražděno více než 5,2 milionů obyvatel mé země a počet obyvatel se snížil přibližně o 12 milionů.
Konec války zastihl Polsko se zcela zbídačelým hospodářstvím, zničeným průmyslem a městy srovnanými se zemí.
„Už nikdy více“
A co se stalo s těmi, kteří v Polsku po celou tu dobu prováděli teror? Často žili v blahobytu jako členové místní honorace a vyhýbali se odpovědnosti za své zločiny. Jako třeba Heinz Reinefahrt, jeden z katů Varšavského povstání, který se po válce stal starostou města Westerland na známém ostrově Sylt a později poslancem zemského sněmu ve Šlesvicku-Holštýnsku. Heinz Reinefarth je jen jedním z nesčetných příkladů toho, čím druhá světová válka skutečně skončila. Skončila velkou nespravedlností. Přesně tak, nejkrvavější válka v dějinách světa nebyla nikdy urovnána.
Proto dnes nastolujeme otázku reparací, otázku odškodnění za německé zločiny proti polskému národu a polským občanům. Zločiny, na které nelze jednoduše zapomenout. S ohledem na spravedlnost a dobré jméno obětí jsme připravili Zprávu o ztrátách, které utrpělo Polsko v důsledku německé agrese a okupace během druhé světové války v letech 1939–1945. Tato třísvazková zpráva je výsledkem více než čtyřleté práce speciálně sestaveného týmu odborníků. Je to příběh ukradené budoucnosti.
Z druhé světové války bychom si měli vzít ponaučení, že zločiny, které jsou zapomenuty, nepopsány, neodsouzeny a nepotrestány, mohou být jen předzvěstí dalších. Vždyť válečné zločiny se dnes dějí před očima celé Evropy – páchají je ruská vojska na ukrajinském lidu. Dnešní barbaři musí vědět, že se nevyhnou odpovědnosti za své zločiny – genocidu, ničení a drancování. Musí si být vědomi, že spravedlnost je nevyhnutelně dostihne.
Brusel s máslem na hlavě. Pozastavme povolenky, uměle zdražují elektřinu |
Německo po mnoho let trvalo na tom, že otázka válečných reparací je již dávno vyřešena. A přesto se Německo teprve nedávno rozhodlo odškodnit etnické skupiny Herero a Nama za genocidu v Namibii před více než sto lety. Po téměř padesáti letech Německo také souhlasilo s odškodněním rodin obětí teroristických útoků na izraelské sportovce během mnichovské olympiády. Nezáleží na tom, zda od zločinů uplynulo deset, padesát nebo sto let. Důležité je, zda byly reálně vypořádány.
Při jakékoli diskusi o reparacích je třeba vzít v úvahu i tato gesta německých orgánů. Oběti totalitní německé válečné mašinérie si zaslouží nejen stejnou úctu a paměť jako oběti kolonialismu nebo terorismu. Vzhledem k nepředstavitelnému rozsahu zničení Polska v letech 1939–1945 je odškodnění za ztráty procesem dlouhodobým.
Po druhé světové válce každoročně opakujeme „už nikdy více“, a přesto se zadostiučinění pro polský národ nikdy nestalo skutečností. V existenciálním smyslu nelze určit hodnotu těchto ztrát, ani je kompenzovat. Neboť kdo může odhadnout cenu lidského života? Zde může pachatelům vystavit účet pouze historie. Odpovědnost však nesou i společnosti a státy. Tato odpovědnost je měřitelná a vyčíslitelná. Věříme, že tato odpovědnost za spáchané křivdy je základem pro budování společné budoucnosti a vztahů mezi národy. Není možné hledět do budoucnosti bez pravdy o minulosti. Musíme a chceme jít dál. Jediná cesta, která nás vede vpřed, je však cesta pravdy. Věřím, že se na tuto cestu právě vydáváme. Doufám, že se nám tak podaří uzavřít jednu z nejtemnějších kapitol v dějinách Polska, Evropy a světa.
