Autor je ve svém textu poměrně radikální a volá po restrikcích. Chce částečně vyhnat cyklisty ze silnic („Uložme jim zimní klid na silnicích v období od 1. listopadu do 1. dubna.), úplně z chodníků a pěších zón, v jeho představách by také měli lidé na bicyklech očekávat odečítání bodů za přestupky.
BARÁK: Nepodléhejme bicyklismu. Kolo se změnilo v modlu agresivní ideologie |
Asi by na tento text nemělo smysl reagovat, kdyby se podobné názory neobjevovaly i jinde ve společnosti a neměly širší souvislosti.
Kola jsou i užitečná
Já sám jsem na kole strávil dětství, v rovinatých Pardubicích to bylo typické pro každého kluka. A dobře pamatuji dobu před rokem 1989, která zapadala do představ pana Baráka.
Tedy minimum cyklostezek, oficiálně zákaz pohybu na kole na chodnících, automobilisté švihající to kolem cyklistů na ulicích sedmdesátkou, protože ta byla ještě v toleranci od povolené šedesátky. A hňup v sedle, který nemá na to, jet autem, přece musí něco vydržet, ne?
A i při rajtování na chodnících jsme si vytvářeli názory na společnost kolem sebe. Policisté, tedy esenbáci, nás vcelku nechávali být, ale nebezpečná byla Pomocná stráž VB, která po cyklistech na chodnících šla jako slepice po flusu.
Jednou mě jeden takový pomocník s páskou na rukávu dovlekl na okresní ředitelství SNB a chlubil se tam, že chytil haranta, který za pět minut udělal dvanáct přestupků, a ještě si před obchodem nezamkl kolo. Službu konající příslušníci z toho byli rozpačití, poděkovali mu za vzornou službu a poslali ho opět do ulic. A deset minut poté v tichosti pustili i mě. S varováním, abych si dával pozor (dodnes nevím, jak to mysleli, jestli na své chování, nebo na jejich horlivé pomocníky).
ŠTĚPÁNEK: Barákův článek se snaží legitimizovat postoj, že cyklisté jsou obtížný hmyz |
Nevím, zda by se těm, kteří nadávají na cyklisty, takový pořádek líbil se vším všudy. Pevně věřím, že jsme už jinde. Například v Pardubicích už před lety město namalovalo na chodníky cyklostezky, nestálo to nic a vidíte – jde to. Cyklisté s chodci se navzájem snesou a mohou koexistovat. Lidé jezdí do práce na kole a představte si, v Pardubicích jsou dopravní zácpy ve srovnání s Prahou daleko méně časté a město lze projet i ve špičce.
Jezdím čile na kole dodnes a přiznám na rovinu, nejsem vzorný cyklista a asi bych se vybodoval za pár dnů, kdyby bylo po vůli páně Barákově. V autě ale mám účet čistý. Samozřejmě musejí být cyklisté ohleduplní k chodcům a nikomu se nelíbí, když se odresovaní borci řítí kolem dětí na cyklostezce šedesátkou. To ale zpravidla každý pochopí, až když má děti vlastní, a nemyslím, že by střety cyklistů s chodci byly aktuálním celospolečenským problémem.
Cykloterorismus jako trend
Je tu však jedna důležitá věc – pud sebezáchovy. Pokud se cyklista dostane do nehody, zpravidla je tím nejpostiženějším. Z vozíku vás už žádný právník nevyseká a každý, kdo jede na kole, na to samozřejmě v duchu myslí. Sám jsem se za volantem nepotkal s žádným druhem cyklistické agresivity, a když mě člověk na kole brzdí na nepřehledném úseku, holt je zranitelnější – a podle toho se musím chovat. Jiná věc jsou neosvětlení či opilí cyklisté, jenže ti v případě nehody zpravidla opět ublíží jen sami sobě.
Bohužel onen „cykloterorismus“ zapadá do trendu popírání některých atributů demokracie, který se tu šíří v poslední době – tolerance k menšinám či LGBT –, a výpadů vůči nevládkám, zpochybňování vztahu člověka k přírodě. Společný jmenovatel je tu nepochopení role slabšího a silnějšího.
Jde o věci, které jsou stejně jako cyklistika na západ od nás zažité, my si však na ně musíme zvykat. A ne vždy to jde.
