Ani poslední díl to nezkazil, mně evokoval vlastní stejně nechutnou zkušenost z cesty na Západ s devizovým příslibem. Tupec užívající si svou pofiderní moc na hranicích, který partičku cestující do Vídně s praseckým potěšením vařil ve vlastní šťávě, byl přece tak autentický.
Kolik těch blbců vybavených glejtem k cílenému otravování lidí člověk za minulého režimu na všech stupních potkával. Vzpomínám na „inžu“ ve Státní bance československé, který mi sdělil, že měsíční devizový příslib mého muže nerozdělí pro dva, jelikož já jsem do nesocialistického státu (úžasný terminus technicus) již cestovala a mám prý nárok jen jednou za 15 let. Když jsem držkovala a nemínila se hnout, nechal mě svými poskoky vyhodit. Jeho jméno jsem si zapamatovala a ani mě nepřekvapilo, když po listopadu avancoval na vyšší posty.
