Mistrovství Evropy ve fotbale byla vždycky událost. Alespoň co pamatuji. Přesto jsem se již opakovaně přistihl při tom, že se na něj šampionát od šampionátu stále méně těším. To neznamená, že bych si ho neužil. Nicméně k tomu potřebuji stále větší mediální a veřejnou masáž.
Je těžké spekulovat o nějakém kdyby. V dějinách jako ve fotbale. Přesto, kdybychom nežili v naší spořádané médiokracii, kdo ví, možná by mě letošní mistrovství, rakouští a švýcarští organizátoři prominou, třeba i minulo. Ale to jsou jen kdyby.
O hře se začalo psát dobře
Samozřejmě jsem občansky i intelektuálně připraven držet palce našim chlapcům. Žádná horečka se mě však zatím nezmocňuje. Ve světle zklamání, které se mě zmocnilo před čtyřmi lety v důsledku naší semifinálové porážky od Řecka, je to jev skoro znepokojující. Člověk se sice v průběhu let naučil si dobrých a férových poražených vážit. Ve fotbale jako v dějinách. Nicméně předpokladem pro tuto domnělou velkorysost je odhodlání vyhrát. Lhostejný poražený žádnou katarzi nezažije. Lhostejnost zrodí vždycky jen lhostejnost.
Stejně tak je tomu i s mudrováním. Je sice lichotivé, jak dobře i nečekaně se v posledních letech začalo o fotbale psát. Jestliže v minulosti, jak říká Jorge Valdano, argentinský internacionál a někdejší trenér Realu Madrid, bylo zázrakem nalézt intelektuála, který by chodil na fotbal, a když už by chodil, tak by se k tomu i veřejně přiznal, dneska to skoro vypadá, že na fotbal chodí společenský výkvět.
Brána mezi fotbalem a uměním je do té míry otevřena, že se do ní trefí i slepý. Politických pamfletů na dané téma rovněž přibylo. Navzdory fotbalové literární bibli, románu Fotbalová horečka od Nicka Hornbyho, ve které autor před podobnou mezaliancí varuje a doznává, že mezi vyřazením milovaného Arsenalu z pohárové soutěže a invazí Saddáma Husajna do Kuvajtu je s odstupem času souvislost nulová. Přesto si troufám tvrdit, že i tato fúze mezi fotbalem a politikou je již dokonaná a společensky přijatelná.
Tento stav věcí začíná být pomalu znepokojivý. Vlastně jej sleduji se stejným úžasem jako pozvolný úbytek svého entusiasmu. Jestlipak jsme vlastně ten fotbal tak trochu nerozžvanili? Jestlipak jsme z něj neudělali přeci jen něco, co vlastně nikdy před tím nebyl, a to nikoliv omylem, ale z dobrých důvodů. Vždyť i mediální výstupy dnešních globalizovaných fotbalistů moc autenticity a s tím i umění nechtěného neposkytují.
Všichni hovoří, jak jejich mediální poradci pískají. Dneska už neuslyšíme věty: „musíme vyhrát, všechno ostatní je primární“ či „ať už Madrid nebo Řím, hlavní je být v Itálii“. Těchto vět se dnes paradoxně dočkáte spíše z úst unaveného politika než dobře trénovaného fotbalisty.
Fotbal je už příliš společenské zboží. Jako by k němu vlastně nepatřili ani chuligáni a jiné méně adaptabilní existence. Jako by oni byli jakýmsi atavismem ve světě kulatého nesmyslu, a nikoliv obrýlení mudrcové, kteří zamlada propadali z tělocviku.
Na několik dní důležitý.
Možná dokonce nejdůležitější
Možná jsme to skutečně trochu přehnali a teď nám fotbalové impérium vrací úder. Stává se naprosto zaměnitelné s jakoukoliv jinou událostí vyššího společenského významu. Přitom nás fotbal a jemu podobné nesmysly měly právě před vyšším společenským významem alespoň čas od času chránit. Na to, abychom mu vrátili jeho krásnou nesmyslnost, už je možná pozdě. Nejpozději dnes, v den zahajovacího hvizdu letošního mistrovství Evropy, pravděpodobně fotbal pozbude své kouzelné nesmyslnosti a stane se po několik dní prostě jen důležitý. Možná dokonce nejdůležitější.
V současném pohnutí přiznávám, že teď je mi z této perspektivy i trochu smutno. Když však média a jejich pánbůh dají, kdo ví, třeba starému bacilu přes stávající zdrženlivost znova podlehnu. Fotbal i nadále nemá logiku. Na to je veškerá společenská péče krátká. Takže preventivně: Češi, do toho. Ať je tím myšleno cokoliv.
Je těžké spekulovat o nějakém kdyby. V dějinách jako ve fotbale. Přesto, kdybychom nežili v naší spořádané médiokracii, kdo ví, možná by mě letošní mistrovství, rakouští a švýcarští organizátoři prominou, třeba i minulo. Ale to jsou jen kdyby.
O hře se začalo psát dobře
Samozřejmě jsem občansky i intelektuálně připraven držet palce našim chlapcům. Žádná horečka se mě však zatím nezmocňuje. Ve světle zklamání, které se mě zmocnilo před čtyřmi lety v důsledku naší semifinálové porážky od Řecka, je to jev skoro znepokojující. Člověk se sice v průběhu let naučil si dobrých a férových poražených vážit. Ve fotbale jako v dějinách. Nicméně předpokladem pro tuto domnělou velkorysost je odhodlání vyhrát. Lhostejný poražený žádnou katarzi nezažije. Lhostejnost zrodí vždycky jen lhostejnost.
Stejně tak je tomu i s mudrováním. Je sice lichotivé, jak dobře i nečekaně se v posledních letech začalo o fotbale psát. Jestliže v minulosti, jak říká Jorge Valdano, argentinský internacionál a někdejší trenér Realu Madrid, bylo zázrakem nalézt intelektuála, který by chodil na fotbal, a když už by chodil, tak by se k tomu i veřejně přiznal, dneska to skoro vypadá, že na fotbal chodí společenský výkvět.
Brána mezi fotbalem a uměním je do té míry otevřena, že se do ní trefí i slepý. Politických pamfletů na dané téma rovněž přibylo. Navzdory fotbalové literární bibli, románu Fotbalová horečka od Nicka Hornbyho, ve které autor před podobnou mezaliancí varuje a doznává, že mezi vyřazením milovaného Arsenalu z pohárové soutěže a invazí Saddáma Husajna do Kuvajtu je s odstupem času souvislost nulová. Přesto si troufám tvrdit, že i tato fúze mezi fotbalem a politikou je již dokonaná a společensky přijatelná.
Tento stav věcí začíná být pomalu znepokojivý. Vlastně jej sleduji se stejným úžasem jako pozvolný úbytek svého entusiasmu. Jestlipak jsme vlastně ten fotbal tak trochu nerozžvanili? Jestlipak jsme z něj neudělali přeci jen něco, co vlastně nikdy před tím nebyl, a to nikoliv omylem, ale z dobrých důvodů. Vždyť i mediální výstupy dnešních globalizovaných fotbalistů moc autenticity a s tím i umění nechtěného neposkytují.
Všichni hovoří, jak jejich mediální poradci pískají. Dneska už neuslyšíme věty: „musíme vyhrát, všechno ostatní je primární“ či „ať už Madrid nebo Řím, hlavní je být v Itálii“. Těchto vět se dnes paradoxně dočkáte spíše z úst unaveného politika než dobře trénovaného fotbalisty.
Fotbal je už příliš společenské zboží. Jako by k němu vlastně nepatřili ani chuligáni a jiné méně adaptabilní existence. Jako by oni byli jakýmsi atavismem ve světě kulatého nesmyslu, a nikoliv obrýlení mudrcové, kteří zamlada propadali z tělocviku.
Na několik dní důležitý.
Možná dokonce nejdůležitější
Možná jsme to skutečně trochu přehnali a teď nám fotbalové impérium vrací úder. Stává se naprosto zaměnitelné s jakoukoliv jinou událostí vyššího společenského významu. Přitom nás fotbal a jemu podobné nesmysly měly právě před vyšším společenským významem alespoň čas od času chránit. Na to, abychom mu vrátili jeho krásnou nesmyslnost, už je možná pozdě. Nejpozději dnes, v den zahajovacího hvizdu letošního mistrovství Evropy, pravděpodobně fotbal pozbude své kouzelné nesmyslnosti a stane se po několik dní prostě jen důležitý. Možná dokonce nejdůležitější.
V současném pohnutí přiznávám, že teď je mi z této perspektivy i trochu smutno. Když však média a jejich pánbůh dají, kdo ví, třeba starému bacilu přes stávající zdrženlivost znova podlehnu. Fotbal i nadále nemá logiku. Na to je veškerá společenská péče krátká. Takže preventivně: Češi, do toho. Ať je tím myšleno cokoliv.
