Extrém z konce minulého roku, kdy kleslo úročení až na 1,77 procenta, je opravdu krajní. Rizika příliš nízkých sazeb jsou zjevná a vidíme je na vlastní oči: nemine týden, abychom někde nepsali: bytů je zoufale málo, zdražují. Což není jen nějaký tajemný důsledek developerských trablů, ale přímá reakce na nízké sazby.
KAMBERSKÝ: Případ Borůvková a manželské svobody |
V roce 2002 jsme si vzali přes 21 tisíc úvěrů za více než 30 miliard korun, ale loni to již bylo přes 114 tisíc hypoték za takřka 300 miliard korun! I proto byty zdražují, v Praze o čtvrtinu (24 procent), v Liberci a Hradci ještě víc (28 procent) a v Ostravě o více než třetinu (37 procent). Sledujeme klasický ekonomický paradox: levné peníze vedou k převisu poptávky nad nabídkou, takže zboží zdražuje tak, že si nakonec za své koruny koupíme méně než při vyšších sazbách.
Druhé riziko je obligátní: za úrok 1,77 jsou splátky tak nízké, že si půjčí opravdu každý druhý. Kdyby se „něco semlelo“ a sazby za pět let vyskočily na trojnásobek, splátky mnohé domácnosti položí – i takové případy z Evropy známe.
Třetí hrozba není pro nás tady a teď díky přísné regulaci ze strany ČNB příliš aktuální, ale i tak ji připomeňme: velká krize v roce 2008 začala právě tím, že Američané uvěřili, že bydlet ve vlastním může opravdu úplně každý.