Vzduchem se táhly pozvolna mizející stopy výstřiků připomínající čáry za letadly a moucha pořád bzučela. Ne tím frenetickým, zoufalým bzukotem, který značí, že má dost. Bzučela zdravě a spokojeně a přeletovala z místa na místo, tak jak to mouchy dělávají. Tatínek byl čím dál vzteklejší.
Moucha se to ráno provinila svou pouhou existencí. Pokud vím, nedovolila si usednout na tatínkovu tvář vyčuhující zpod přikrývky. Možná ho vzbudila svým bzukotem. Máma a já jsme spokojeně spaly, dokud se tatínek nepustil do boje s touhle mouchou. Bylo jasné, že dokud bude moucha naživu, tatínek nenalezne klid.