Kdysi mi na otázku, co je ještě v totalitě přijatelné a co už ne a kdo to bude posuzovat, řekl, že koukat se lidem do svědomí se nemá – to ať dělá Pánbůh. A pokračoval: „Život v diktatuře, v totalitě je strašná věc, ale lidé v ní musí žít. Jde ale o odstupňování – kolik nesvobody vezmu na sebe a jak daleko půjdu se svým kompromisem. Tam není černá a bílá, jde o to, abych mohl existovat, děti dostaly vzdělání a já se nemusel stydět. Víte, základní kategorie v takové situaci je slušnost. To je hranice.“
Mockrát jsem si na něj vzpomněla, protože my v Česku máme silné sklony k osobování si pozice arbitra, aniž bychom se snažili proniknout k podstatě. Nemluvě o tom, že mnozí arbitři mají sami máslo na hlavě.
