Ekologický (sic!) poradce ministra průmyslu a obchodu Jiří Hanzlíček míní, že mimo jiné zachování limitů těžby uhlí, tedy také záchrana těžbou ohrožených Černic a Horního Jiřetína, je „ekologický hazard“ (LN 10.7.). Operuje přitom pojmem energetické soběstačnosti státu, pojmem, který hodně čpí naftalínem. To tedy třeba takové Německo, které od nás (a možná i od výrobců z jiných zemí) dováží elektřinu, je oproti nám nějak znevýhodněno? Je na tom hospodářsky hůře? Je tam nižší životní úroveň? Že by ti Němci byli tak hloupí, když nedbají na tu soběstačnost?
A jak pan Hanzlíček přišel na to, že když přestaneme vyvážet těch 30% vyrobené energie a logicky ji použijeme pro vlastní potřebu, „budeme muset elektřinu za světové ceny naopak nakupovat?“ Já jsem přesvědčen, že logická i ekologická energetická politika je, že nevyvážím elektřinu, kterou nutně potřebuji doma. A když ji vyvážím, tak ji asi nepotřebuji. A když máme energie nadbytek, když s ní dokonce plýtváme, protože podle některých údajů je naše ekonomika dvakrát náročnější na spotřebu elektřiny než třeba německá, proč ty velké oči na další těžbu, na další výstavbu energetických zdrojů?
Podle mne je hazardem ničit kvůli zbytečnému vývozu elektřiny krajinu, zdraví lidí, zatěžovat nás všechny jedovatými emisemi. Proč pan Hanzlíček z titulu své funkce neporadí panu ministrovi, aby vhodnými programy podpořil investice do nových technologií, efektivnějších než ty současné, méně náročných na spotřebu energií a navíc ekologičtějších?
P.s. že závislost naší ekonomiky na těžbě uhlí, surovin, na těžkém průmyslu způsobuje její zaostávání, s tím přišel koncem 60.let minulého století už reformní ekonom Ota Šik. Po nástupu husákovské normalizační garnitury za to byl proklet a zatracen za pomoci argumentů nikoliv nepodobných těm páně Hanzlíčkovým.
