(Tohle píše Petr Kamberský. Rozhodli jsme se, že, aby bylo jasno, Kamberský bude odteď psát vždy obyčejným fontem a Weiss kurzívou)
Kdybychom měli být souzeni dle výroku každého českého blba, nebyli bychom ani v unii, ani v NATO, ani v žádné slušné společnosti. Příliš mnoho hnusných a nesnášenlivých výroků i činů v naší společnosti "rezonuje".
Vstup a přistupování Turecka do Evropské unie je bezpochyby problematický proces. Jde o příliš velkou, příliš chudou a příliš islámskou zemi, než aby do unie vklouzla hladce a tiše. Psát a kriticky přemýšlet je nezbytné; ale vystřelit radikální NE bez věcných a legitimních argumentů je naopak zcela zbytné.
Za prvé: Martin předvedl krajně ahistorický přístup. Turecko podalo přihlášku v šedesátých letech, jednání začala v roce 1987. Tehdy nikdo nevěděl a nemohl vědět, jak se bude Turecko, svět a Evropa vyvíjet. Říkat dnes "tragická chyba" zní mým uším poněkud chytrolínsky. (Právě proto je ta chyba tragická, že to tehdy nikdo netušil! - Martin Weiss)
Poznámku Martina Weisse (LN 12. 1. 2010) čtěte zde |
Vize Turecka v tehdejším Evropském společenství nebyla o nic divočejší než tvrzení, že by se v ES mohly objevit nejen satelity, ale přímo jednotlivé regiony tehdejšího Sovětského svazu! (Baltské země měly v Londýně exilové vlády! No dobře... MW)
Chci tím říct, že představa, že se Turecko bude vyvíjet směrem k silně sekulárnímu státu, byla poměrně rozšířená; problémem byla spíše nedostatečná industrializace než islamizace. Jedenácté září a celkovou radikalizaci určitých muslimských vrstev nepředpokládal tehdy nikdo. To vše změnil až New York, respektive možná spíše Londýn 2005.
Bližší díky "soft power"?
Ano, dnes nevíme co s Tureckem počít, Martin přesně píše "Horký brambor unie". (Uf, to strašné klišé že jsem použil!? Zatraceně! – MW) Ale i tak bych váhal. Opravdu udělala tehdejší Evropa tragickou chybu? Není "soft power" a celý přístupový proces jedním z důvodů, proč je nám dnes Turecko mnohem bližší než před padesáti lety?
Jinak řečeno. Kam by se Ankara obrátila, kdyby se k ní evropské státy obrátily zády? K Moskvě? K Bagdádu? K Damašku? K Teheránu? Nenapsal by pak nějaký chytrák v roce 2010, že "odmítnutí Turecka byla tragická chyba"?
Hráz proti Moskvě, štít proti Íránu
Za druhé: Za každým silným ideovým názorem (nejen vůči Turecku) je třeba se ptát: "OK, kámo, a co se bude dít dál? Sepsat chytristiku proti Turecku zvládne s malou pomocí Googlu každý student mezinárodních vztahů. Ale máš promyšlené důsledky, plán B?
Všechny státy unie vědí, že Turecko je problém. Ale zároveň ví, že kopnout Ankaru do zadku může být problém mnohem větší. Turky už přes šedesát let používáme (my, Zápaďané) coby štít a občas i kopí; ale když dojde k protiúčtům, tak se snažíme vytratit.
Začalo to už Korejskou válkou, kde turečtí vojáci poprvé bojovali coby součást sil "Západu". A pokračovalo to celou studenou válku, i v době po jedenáctém září. Ankarská armáda je pro nás spojenec pro operace v Iráku, jako hráz vůči rozpínavosti Moskvy na Kavkaze a nakonec i zádržný štít proti Íránu a Sýrii. Turecko nám slouží dobře. Jak sloužíme my Turecku?´
Aby nás Turecko nenakopalo
Tohle vědomí "zneužívání", jak přesně Martin napsal, vede k tomu, že "proevropská horlivost je pomalu střídána hořkostí". Ale, krucipísek, co teď?
Chce snad Weiss, aby Füle tady a teď ohlásil STOP TURECKU?
OK. Dejme tomu. Třeba to nakonec bude rozumnější cesta než neustálé napínání. Ale pak potřebujeme úplně jiný argumentační kalibr než emotivní věty jedné fundamentalistické fanatičky. A také musíme vědět, co budeme dělat dál. Tedy jasný, věrohodný a splnitelný plán koexistence, který bude výhodný pro obě strany.
Aby nás naopak nenakopalo na oplátku Turecko a my si tak nevytvořili na zadním dvorku silného a nebezpečného nepřítele. Mít na podbřišku rozzlobenou sedmdesáti, ze pár let možná stomilionovou islámskou mocnost (s Iránem, Irákem a Sýrií za zády) by mohlo bolet mnohem víc než mít Turky uvnitř.
Je téměř jisté, že Turecko do unie hned tak nevstoupí. Je dokonce dost dobře možné, že do ní ani nepatří. Ale na obojí potřebujeme úplně jiné zdůvodnění (a samozřejmě i prostor, který, uznávám, měl Martin v novinách citelně omezený).
Odsudek celých etnických skupin zavání
Vrátím se proto na začátek ke svému primárnímu rozhořčení, které spustila pointa Martinova textu. "Jsem hrdá na svého muže, řekla vdova po sebevražedném atentátníkovi, který zabil v Afghánistánu sedm agentů CIA, turecká novinářka a autorka knihy Usáma bin Ládin - Che Guevara Východu. Víme vůbec, do jaké míry tento názor rezonuje v turecké společnosti? A můžeme aspoň říct, že něco takového v Evropě nechceme?"
Když se začne obhajoba konzervativních hodnot, svobody, bezpečí a charakteristických znaků civilizace míchat s paušalizováním a odsudkem celých etnických skupin, začíná to hnědnout a zavánět. Kdo jiný než středoevropan Weiss by měl tohle vědět.
Petr Kamberský
Uf, tak tomu se říká fisking. Kde začít? U rozšiřování Unie. Já jsem si nevymyslel, že Unie má sjednotit celou Evropu, tak to původně, ještě když do 70. let existovaly vedle sebe ES a Evropské sdružení volného obchodu, nebylo, tahle kvaziimperiální ambice se zrodila spíš až za Delorse.
Teprve díky ní je z členství či nečlenství v EU takové potenciální trauma. Proč se musí Evropa integrovat tak těsně, že nároky na stejnost vylučují z procesu její integrace nejen Turecko, ale co si budeme povídat i Ukrajinu? O tom příslovečném, jen v kuloárech vyslovovaném vyznání západoevropských diplomatů "a to Řecko jsme nikdy neměli přijímat" nemluvě.
Jak integrovat islamistickou politiku?
Vstup Turecka do Unie má v tomto smyslu jednu výhodu: naředil by její integrovatelnost tak, že se snem "stále těsnější Unie" by byl navždy ámen. Hodně ze zastánců vstupu Turecka ho podle mě podporuje s tímhle vědomím – a s jistotou, že se jejich deklarované přání nikdy nesplní.
Jak integrovat do všech direktiv zemi, kde se objem šedé ekonomiky odhaduje na minimálně dvě třetiny skutečného HDP, daň z příjmu platí 3,5 milionu lidí z 60 milionů a aspoň 60 procent staveb existuje načerno?´
A hlavně jak integrovat její islamistickou politiku? Já bych Unii milerád naředil, ale představa, že Turci by se omezili jen na ředění podle našich představ, je mimořádně naivní a cynická. Vyvedlo by se nám to asi podobně, jako když si Topolánek maloval, jak se pěkně bude s TOP 09 doplňovat, a teď se diví, že mu drze přebírá voliče.
Co bylo, bylo, Turecko je ztracené
Co se týče argumentu, že "Češi zase kradou" – když už bych na něj přistoupil – tak my už zkrátka v Unii jsme. Nevzít nás tam by pro Unii bylo těžší, nezbývalo jim než doufat, že nás vychovají. Rodinu, do které se narodím, si nevybírám, nevěstu či ženicha ano. Takže nechci, aby se na vytváření unijních pravidel podílela kultura, která je v podstatě oficiálně antisemitská (z viditelných projevů na Západ pronikl jen filmový trhák Údolí vlků a hysterická hádka premiéra Erdogana s izraelským prezidentem Peresem v Davosu, ale to je jen zlomek. (viz třeba http://www.berlinski.com/node/112)
Strategický argument by byl důležitý, kdyby platil. Jenže studená válka skončila, k moci se dostal Erdogan a fakta bohužel zastarala. Turecko není náš spojenec v Iráku. Turecko není hrází proti Rusku, spolupracuje s ním například na sabotování Nabucca. Turecko není zádržný štít proti Íránu a Sýrii, navázalo s nimi spojenecké vztahy. Fakta, bohužel. Je mi líto, co bylo, bylo, Turecko je ztracené.
A celá cynická soft-power strategie EU se může vykázat čím? Že v Turecku zrušili trest smrti? Čím ještě?
A to nejdůležitější se mi sem zase nevešlo, hrome!
Martin Weiss
