Na tom, jak se Itálie do tohoto stavu dostala, jsou z našeho hlediska zajímavé dvě věci. Řada lidí si u nás mnohé slibuje od razantnějšího boje s korupcí.
Chtěli by zažít něco takového jako Italové v 90. letech, kdy díky odvážným prokurátorům a jejich akci Čisté ruce stanuly desítky politiků před soudem a politické strany, jež vládly padesát let, zmizely jako pšouk.
ČTĚTE TAKÉ: |
Jenže co následovalo? Někteří lidé také u nás dospívají k názoru, že se nic nezmění bez reformy volebního systému. Italové ho z gruntu reformovali hned dvakrát: v roce 1993 a v roce 2005.
ČTĚTE TAKÉ: |
Jenže co následovalo? Vztah italských občanů a politiků ke státu se nezměnil a nezměnila se ani psaná a nepsaná pravidla, jež mají na svědomí italskou hospodářskou a politickou stagnaci. Jako by tu fungoval nějaký faktor X, který je mimo dosah nejen politiky, ale vůbec politického uvažování.
