Italové neupláceli lavírující místní veličiny, ale samotný Taliban, a to zřejmě s jediným strategickým cílem: co nejpohodlněji misi v Afghánistánu vysedět, když už tam musí být. Fakticky platili nepříteli, aby střílel na spojence. Ale je ještě na místě slovo spojenci, když je jejich odposlouchávání zřejmě nutné k holému přežití?
Touha po stažení se z Afghánistánu ozývá v evropských zemích čím dál častěji. Ne proto, že by někdo přehodnotil cíle a smysl afghánského tažení a dospěl k tomu, že nemá smysl - oficiálně je to pořád ta "dobrá" válka - ale prostě proto, že to tam jde špatně. Věci samozřejmě nepomáhá, že USA, místo aby udávaly směr, se veřejně utápějí v nerozhodnosti. Obama má sice jasno ohledně práv homosexuálů v armádě, ale méně už ohledně cílů armády v Afghánistánu.
Takhle dnes funguje NATO, aliance, v níž jsme, jak se s oblibou toužebně opakuje, bezpečnostně zakotveni. Jak by asi zareagovalo, kdyby se měly začít projednávat obranné plány pro nové členské země? Takové plány totiž neexistují, NATO je připraveno nás chránit asi tak jako Gruzii, která ovšem asi měla lépe vycvičenou armádu. Má cenu vůbec zkoušet něco, co bude beztak označeno za nemístné provokování Ruska?
