Ale vydrží to, však on si uvědomil, že to, že pár Klausových lobbistů jmenoval, byla chyba, a určitě to vydrží. Tady totiž platí pravidla vzájemně zaručeného zničení.
Souboj o to, která vláda byla nejzlobbovanější, nelze nijak objektivně rozhodnout. O tom si nanejvýš může každý myslet, co chce, zpravidla podle vlastních politických preferencí.
Lobbisté totiž oficiálně neexistují. Novináři je samozřejmě znají a mluví s nimi, ale nikdo z nich oficiálně nepřipustí, že by byl lobbista.
Jejich existenci samozřejmě nepřipustí ani politici - výkon moci je svázán ústavními pravidly a do nich nijak nelze vtěsnat skutečnost, že někdo, kdo oficiálně není nic víc než premiérův kamarád, má na politiku vlády větší vliv než 90 procent poslanců.
Takoví dvořané byli, jsou a budou; jejich specifickou dovedností je získat si důvěru vládce a dalších potřebných lidí a umět mezi nimi zprostředkovat vše důležité a choulostivé.
Ale jak mocní jsou a jak špinavé je to, co dělají? Ze zdrojů typu svazku Krakatice lze účelově zkompilovat různé příběhy, z nichž vyjde podle potřeby jako padouch pokaždé někdo jiný.
To, že se někomu podaří v obecném povědomí přišít jeho nerozlučný lobbistický stín typu Zeman-Šlouf či Topolánek-Dalík, ještě neznamená, že by jiní politici byli nutně lepší. Možná jsou jenom šikovnější.
Mezi známými politiky je i pár, ale opravdu jen pár takových, u nichž se všeobecně připouští, že zlobbovaní nejsou - lze snad jmenovat Petra Nečase. Nezdá se, že by jim to nějak zvlášť v kariéře pomohlo. Což by přece mělo, když je to lobbování takové zlo, ne?
Takže spor o to, která vláda je nejzlobbovanější, je nejen nerozhodnutelný. On taky bohužel nikoho doopravdy nezajímá.
