V návrhu samotném najdeme jedinou. Udržet lidi v zaměstnání má něco do sebe. Studie, které prokazují efektivnost rekvalifikací, se těžko hledají, ale samotné udržení pocitu, že jsou stále v pracovním procesu, má pro spoustu lidí svou hodnotu. Se ztrátou sebedůvěry a kázně, která se dostavuje po delší nezaměstnanosti, se velmi těžko bojuje.
Tím pozitiva končí. Udržet si lidi je jistě výhodné pro podniky. Jednou propuštění zaměstnanci se rozutečou a špatně se shánějí, když jsou zase zakázky. Vyškolit nové stojí čas a peníze. Ale proč podnikům platit něco, co je v jejich zájmu? Proč jim pak neplatit spoustu jiných věcí? A dál: platit lidem "naprázdno" 60 procent platu si může dovolit spíš velká firma než malá. Proč a jakým právem by stát měl velkým nadržovat? Pak se tu taky projevuje předpoklad, že je žádoucí, aby zaměstnanec zůstal tam, kde je.
To ale není jisté, stejně jako není jisté, že zakonzervování struktury ekonomiky je cíl hodný státní podpory. Když už stát chce pomáhat lidem vyrovnat se s vrtochy pracovního trhu, měl by vycházet z toho, že jediná cesta vpřed je často změna.
Pakliže se i tak ostýcháme vystartovat proti odborářům s plnou silou, je to kvůli dvěma předpokladům, jichž se zoufale drží nejen oni: zaprvé, stát peníze vždy sežene, a zadruhé, jedná se o dočasné, překlenovací opatření. Jenže o těchto myšlenkových jistotách bohužel platí to co o jistotách sociálních: můžeme si je dovolit stále méně. I státu se peníze budou shánět hůř. Dluhopisy beztak stáhnou od bank peníze, které budou chybět pro investování. A recese nemusí být krátká.
Co pak, když staré jistoty neplatí? Tak daleko se zdráhají pohlédnout všichni, nejen odboráři.
Tím pozitiva končí. Udržet si lidi je jistě výhodné pro podniky. Jednou propuštění zaměstnanci se rozutečou a špatně se shánějí, když jsou zase zakázky. Vyškolit nové stojí čas a peníze. Ale proč podnikům platit něco, co je v jejich zájmu? Proč jim pak neplatit spoustu jiných věcí? A dál: platit lidem "naprázdno" 60 procent platu si může dovolit spíš velká firma než malá. Proč a jakým právem by stát měl velkým nadržovat? Pak se tu taky projevuje předpoklad, že je žádoucí, aby zaměstnanec zůstal tam, kde je.
To ale není jisté, stejně jako není jisté, že zakonzervování struktury ekonomiky je cíl hodný státní podpory. Když už stát chce pomáhat lidem vyrovnat se s vrtochy pracovního trhu, měl by vycházet z toho, že jediná cesta vpřed je často změna.
Pakliže se i tak ostýcháme vystartovat proti odborářům s plnou silou, je to kvůli dvěma předpokladům, jichž se zoufale drží nejen oni: zaprvé, stát peníze vždy sežene, a zadruhé, jedná se o dočasné, překlenovací opatření. Jenže o těchto myšlenkových jistotách bohužel platí to co o jistotách sociálních: můžeme si je dovolit stále méně. I státu se peníze budou shánět hůř. Dluhopisy beztak stáhnou od bank peníze, které budou chybět pro investování. A recese nemusí být krátká.
Co pak, když staré jistoty neplatí? Tak daleko se zdráhají pohlédnout všichni, nejen odboráři.
