Kdyby se například suverénně rozhodlo zdanit firmy sazbou 50 %, tak všechny utečou do ciziny.
Jádrem suverenity, o kterou jde v Lisabonu, je ale něco jiného: kdo má na našem území právo stanovovat zákony a vykonávat moc a jaké jsou legitimní zdroje a rozsah této moci. Suverenita buď je, nebo není. Mezinárodní organizace jako třeba NATO z ní neubírají nic. Vše, co může NATO po členských zemích chtít, je napevno stanoveno. Je už unie novým suverénem?
Přenášejí se v Lisabonské smlouvě kompetence, anebo i samotné právo stanovovat kompetence? V jedné přilepené větě je tam sice zašifrováno, že státy zůstávají "pány smluv", ale zároveň je tam v mnoha mechanismech umetena cesta k co nejhladšímu vyprazdňování tohoto panství. Ústavní soud tvrdí, že neuchopitelný pojem tzv. sdílené suverenity může znamenat "posílení suverenity ve společném postupu integrovaného celku". Tak mluví ten, kdo v suverenitě vidí moc, ne právo.
