Pracuji ve výzkumu a v roce 2000 jsme dostali podíl na grantu zařazeném do okruhu Energy, Environment and Sustainable Development. Projekt jsme řešili s devíti zahraničními vědeckými institucemi, s Italy, Belgičany, Finy a Lucemburčany. Byli jsme tehdy čekatelé na vstup do EU, takže jsme navržené téma projektu i plánovaný přísun eur velice vítali. Na počátku projektu jsme dostali čtyřicet procent nákladů, které jsme samozřejmě utratili během prvního roku, protože jsme podle předpisu museli koupit investici. Dalších 60 procent nákladů bylo vypláceno postupně.
Vypláceno bylo proti vyúčtování vždy s půlročním zdržením v příštím roce, takže jsme v druhém roce projektu půl roku stáli, neměli jsme ani korunu. V dalším roce na tom byla univerzita lépe, takže jsme plánované mzdy přece jen dali nějak dohromady.
Již při plánování se pak objevily nepřekonatelné překážky při řešení projektu od našeho státu. Například pojištění se podle předpisů EU nesmělo vykazovat ve věcných výdajích, jak tomu muselo být u nás. Převod peněz z roku na rok nebyl u nás možný (vyúčtování fiskálního roku muselo skončit s nulou). Ačkoli to u našich zahraničních kolegů vzbuzovalo úžas, plánovali jsme jako investice přístroje, tehdy dokonce i počítače, které stály mizerných 1000 eur (hranice investice 40 000 Kč platí dodnes!!!).
Nemohli jsme vysvětlit komisi EU, že nemůžeme utratit naplánované peníze, pokud je z Bruselu nedostaneme, protože univerzita tyto peníze nemá a nemůže je nijak získat. Komise EU to nepochopila, naštěstí jsme to však byli schopni vysvětlit našim vědeckým kolegům, kteří nám ze svých podílů půjčili a mohli jsme tak výzkum dokončit. Pojištění našich zaměstnanců zaplatila nakonec řešitelka celého projektu dr. Willmotteová z University Liége, za což jí budiž vzdán dík, protože bychom to nakonec byli museli zaplatit snad z vlastní kapsy. To, co jsme zaplatili podle našich předpisů z věcných výdajů místo z mezd, nám totiž EU po vyúčtování projektu předepsala k náhradě.
Za trpkou zmínku stojí i to, že platy, navržené pro naše vědecké pracovníky podle českých platných tarifních tabulek, nám hlavní řešitelka vrátila k opravě o jedno desetinné místo. V Belgii odpovídaly sumy polovičnímu platu uklízečky na universitě v Liége. K platům jsme si nemohli podle předpisů Evropské unie naplánovat odměny, a podle našich předpisů zase nebylo možno navýšit platy vyplácené podle platových tabulek. Toto je malá ukázka z problematiky vědeckého výzkumu v rámci EU, který jsme prováděli v letech 2000 až 2004.
V Akademii věd ČR a na univerzitách běží v současnosti řada výzkumných projektů, které musejí respektovat pravidla EU, musely pro ně však být vydány výjimky z našich předpisů. Proč však pro to musí být výjimky, když teď už jsme právoplatnými členy EU? Dofinancování projektů před dokončením se nicméně provádí stále ze zdrojů institucí určených na jiné výdaje, které se často až po dvou letech doplňují z konečného vyúčtování projektu u EU v Bruselu. Stát v tomto případě neposkytuje institucím žádnou pomoc, půjčka velké sumy u soukromé banky je pěkně drahá a úroky si musí každá instituce platit ze svého.
Zajímá to vůbec někoho?
Z článků o naprostém fiasku našeho státu při čerpání z fondů EU jsem pochopila, že naši ouřadové tento systém ještě zdokonalili. Pokud někdo podává projekt nebo se chce nějakého projektu zúčastnit, musí mít v kase už předem téměř celou sumu, za kterou bude schopen projekt realizovat, jinak mu nebude udělen. Proto nejsou peníze EU pro malá místa, obce a města, ani například pro církev vůbec dostupné.
Narazila jsem na tuto skutečnost při vyjednávání s katolickou církví o možnosti zařazení rekonstrukce jednoho opuštěného původně gotického kostelíka v jižních Čechách -mj. státní památky 2. stupně. Ani obecní úřad, ani církev, ani žádná jiná instituce není ochotna se kvůli rekonstrukci zadlužit a zkomplikovat si tak činnost v dalších letech. Obě instituce odmítly se o jakékoli účasti na nějakém projektu EU vůbec bavit. Taková je situace v terénu, kterou nastolila současná a minulá vláda a o které snad ministr Martínek vůbec nic netuší. Nelze se divit těm lidem, kteří by na sebe měli vzít odpovědnost za riziko těžkého dluhu na několik let, že se na nějakou Evropskou unii radši vykašlou. Připravit projekt pro EU je při rozvinuté byrokracii komisí z Bruselu pro běžné zastupitele a podnikatele věc nesmírně složitá, aby uspěli, měli by si najmout a zaplatit firmu, což není laciné. Stará se vůbec někdo o to, aby se v tom lidem v nějak pomohlo?
Příslušné ministerstvo jim v tom rozhodně svou nadstandardní péčí o úspory fondů EU nepomáhá. Peníze od EU jsou sice zabezpečeny, aby nebyly zneužity, ale takto nebudou ani použity a toto zabezpečení zaplatíme všichni, protože z fondů nedokážeme získat ani tolik, kolik jsme do nich museli vložit. Pokud stát míní vážně své výzvy k tomu, aby podniky a instituce podávaly projekty a tak čerpaly finance, proč nezřídí státní fond, který by garantoval bezúročné půjčky na řešení projektů EU? Jinak nevidím, jak by se současné hlemýždí tempo čerpání mohlo změnit. Jde o to vlastně někomu? Ani lídři opozice o tomto problému nehovoří. Koho máme volit?
Vypláceno bylo proti vyúčtování vždy s půlročním zdržením v příštím roce, takže jsme v druhém roce projektu půl roku stáli, neměli jsme ani korunu. V dalším roce na tom byla univerzita lépe, takže jsme plánované mzdy přece jen dali nějak dohromady.
Již při plánování se pak objevily nepřekonatelné překážky při řešení projektu od našeho státu. Například pojištění se podle předpisů EU nesmělo vykazovat ve věcných výdajích, jak tomu muselo být u nás. Převod peněz z roku na rok nebyl u nás možný (vyúčtování fiskálního roku muselo skončit s nulou). Ačkoli to u našich zahraničních kolegů vzbuzovalo úžas, plánovali jsme jako investice přístroje, tehdy dokonce i počítače, které stály mizerných 1000 eur (hranice investice 40 000 Kč platí dodnes!!!).
Nemohli jsme vysvětlit komisi EU, že nemůžeme utratit naplánované peníze, pokud je z Bruselu nedostaneme, protože univerzita tyto peníze nemá a nemůže je nijak získat. Komise EU to nepochopila, naštěstí jsme to však byli schopni vysvětlit našim vědeckým kolegům, kteří nám ze svých podílů půjčili a mohli jsme tak výzkum dokončit. Pojištění našich zaměstnanců zaplatila nakonec řešitelka celého projektu dr. Willmotteová z University Liége, za což jí budiž vzdán dík, protože bychom to nakonec byli museli zaplatit snad z vlastní kapsy. To, co jsme zaplatili podle našich předpisů z věcných výdajů místo z mezd, nám totiž EU po vyúčtování projektu předepsala k náhradě.
Za trpkou zmínku stojí i to, že platy, navržené pro naše vědecké pracovníky podle českých platných tarifních tabulek, nám hlavní řešitelka vrátila k opravě o jedno desetinné místo. V Belgii odpovídaly sumy polovičnímu platu uklízečky na universitě v Liége. K platům jsme si nemohli podle předpisů Evropské unie naplánovat odměny, a podle našich předpisů zase nebylo možno navýšit platy vyplácené podle platových tabulek. Toto je malá ukázka z problematiky vědeckého výzkumu v rámci EU, který jsme prováděli v letech 2000 až 2004.
V Akademii věd ČR a na univerzitách běží v současnosti řada výzkumných projektů, které musejí respektovat pravidla EU, musely pro ně však být vydány výjimky z našich předpisů. Proč však pro to musí být výjimky, když teď už jsme právoplatnými členy EU? Dofinancování projektů před dokončením se nicméně provádí stále ze zdrojů institucí určených na jiné výdaje, které se často až po dvou letech doplňují z konečného vyúčtování projektu u EU v Bruselu. Stát v tomto případě neposkytuje institucím žádnou pomoc, půjčka velké sumy u soukromé banky je pěkně drahá a úroky si musí každá instituce platit ze svého.
Zajímá to vůbec někoho?
Z článků o naprostém fiasku našeho státu při čerpání z fondů EU jsem pochopila, že naši ouřadové tento systém ještě zdokonalili. Pokud někdo podává projekt nebo se chce nějakého projektu zúčastnit, musí mít v kase už předem téměř celou sumu, za kterou bude schopen projekt realizovat, jinak mu nebude udělen. Proto nejsou peníze EU pro malá místa, obce a města, ani například pro církev vůbec dostupné.
Narazila jsem na tuto skutečnost při vyjednávání s katolickou církví o možnosti zařazení rekonstrukce jednoho opuštěného původně gotického kostelíka v jižních Čechách -mj. státní památky 2. stupně. Ani obecní úřad, ani církev, ani žádná jiná instituce není ochotna se kvůli rekonstrukci zadlužit a zkomplikovat si tak činnost v dalších letech. Obě instituce odmítly se o jakékoli účasti na nějakém projektu EU vůbec bavit. Taková je situace v terénu, kterou nastolila současná a minulá vláda a o které snad ministr Martínek vůbec nic netuší. Nelze se divit těm lidem, kteří by na sebe měli vzít odpovědnost za riziko těžkého dluhu na několik let, že se na nějakou Evropskou unii radši vykašlou. Připravit projekt pro EU je při rozvinuté byrokracii komisí z Bruselu pro běžné zastupitele a podnikatele věc nesmírně složitá, aby uspěli, měli by si najmout a zaplatit firmu, což není laciné. Stará se vůbec někdo o to, aby se v tom lidem v nějak pomohlo?
Příslušné ministerstvo jim v tom rozhodně svou nadstandardní péčí o úspory fondů EU nepomáhá. Peníze od EU jsou sice zabezpečeny, aby nebyly zneužity, ale takto nebudou ani použity a toto zabezpečení zaplatíme všichni, protože z fondů nedokážeme získat ani tolik, kolik jsme do nich museli vložit. Pokud stát míní vážně své výzvy k tomu, aby podniky a instituce podávaly projekty a tak čerpaly finance, proč nezřídí státní fond, který by garantoval bezúročné půjčky na řešení projektů EU? Jinak nevidím, jak by se současné hlemýždí tempo čerpání mohlo změnit. Jde o to vlastně někomu? Ani lídři opozice o tomto problému nehovoří. Koho máme volit?
