Dříve než rokenrol jsme oba měli rádi jazz, který Karel také hrál, a výborně. Málokdy to ale později ukázal, nikdo to vlastně od něj nechtěl. Karel si byl zrovna tak jako já vědom, že zůstat u jazzu by znamenalo hrát pro velmi malou skupinu fanoušků a navíc bylo později jasné, že jazzmanům se jako zpěvák stejně nezavděčím.
Vždyť zapšklost, mindrák, protest jsou tak nezábavné
Věřím, že je každému z nás dáno, s kým se potkáme a v jaké době. A věřím také, že se dáme dohromady teprve tehdy, až čas uzraje. Tak třeba s bratry Štaidlovými jsme o sobě věděli hned, jak jsme nastoupili do Semaforu, zatímco s Helenou Vondráčkovou jsme se znali od roku 1964, ale teprve o šestatřicet let později přišel náš společný úspěch. Obojí platilo pro moje setkání a spolupráci s Karlem Svobodou.
V době, kdy jsme si s bratry Štaidlovými udělali vlastní divadlo a psali vlastní písničky jako Trezor nebo Dám dělovou ránu, hrál Karel v kapele Mefisto. Tím pádem se z nás staly konkurenční týmy. Byla mezi námi úcta, věděli jsme o sobě, kluci z Mefista navíc se svými beatnickými účesy dobře vypadali.
Už ani nevím, jak došlo k tomu, že nás v září nebo v říjnu 1968 z ministerstva kultury požádali, abychom reprezentovali Československo na festivalu v Rio de Janeiru. Jejich představa byla, že Karel Svoboda napíše hudbu, Jiří Štaidl text a Karel Gott bude interpretem. Sešli jsme se s radostí, která se dnes nedá popsat. Ten klukovský entuziasmus se v dnešní době, kdy si vyjedete kam chcete a všechny desky jsou k sehnání za rohem, zdá možná nepochopitelný.
Jaký tehdy Karel Svoboda byl? Mě okamžitě přitáhne muzikant, který se začne zajímat. Který mi, jako on, řekne: Člověče, já vím, že zpíváš jazz a rokenrol, ale když jdeš do výšek, cítím, že jsi dobrý tenor, přestože ještě nemáš dostatečně vyškolený hlas. Ty bys měl zpívat tohle... Ne že by mi hned nabízel vlastní skladby, ale začal mi hrát klenuté, melodické věci, kantilény.
Tak vznikla písnička Lady Carneval. V té době už jsem měl smlouvu s německým vydavatelstvím Polydor na singl s titulní melodií k filmu Doktor Živago. Tehdy to zkoušeli se zpěváky od nás, z Polska, Maďarska nebo tehdejší Jugoslávie, ale když se nepovedl druhý singl, tak už je nechtěli. Moje štěstí bylo, že první singl byl v roce 1968 hned zlatý. I přijeli do Prahy a ptali se: Tak co tu máte? Říkal jsem, že Karel Svoboda pro mě do Ria napsal Lady Carneval a písnička tam zabodovala. Karel, který byl už tehdy urostlý a vazoun, sedl k piánu a začal předvádět svoje skladby. Zpotil se u toho a byl tak přesvědčivý, že by nás ten člověk z vydavatelství koupil, i kdyby mu to šéf koncernu zakázal.
Vzájemná důvěra a radost mezi námi pocházela z toho, že písničky nám šly samy, vznikaly bez jakéhokoliv psaní, gumování, škrtání. Prostě vyhřezly. Většinou vznikaly spontánně u klavíru, teprve v pozdější době mi nosil písničky nahrané, ale to jen proto, aby se pochlubil, jak mu to v jeho studiu hraje. „Slyšíš ten efekt? Takhle bych ty bicí udělal!“ Potom byl důvod si dopřát, otevřít lahev vína či koňaku a radovat se do rána. To všechno je důležité, protože jakmile umělec není uvolněný a je „suchoň“, bázlivý, neodváží se dát si skleničku, takový člověk v populární hudbě moc invence nemá. Přátelství, kozácké jízdy, to vše mezi námi bylo důležité. Vždyť zapšklost, mindrák a protest jsou tak nezábavné.
Letos budu u vydavatelství Polydor čtyřicet let a mám doživotní smlouvu, což mají jen dva němečtí zpěváci a já – taky zásluhou Karla Svobody. Polydoru se líbilo, že nikoho nekopírujeme a naše věci znějí typicky česky. Brali nás jako tandem. Když Karel Gott zazpívá Svobodovu věc, tak je to české. Já vím, že pro beatniky a rockery zní Svobodovy melodické věci jako krasotinky, ale v nich ti beatnici byli také.
Má nejlepší období s Karlem Svobodou přicházela ve vlnách, ale myslím, že není nad to v letech 1968–9, kdy po Lady Karneval následovala Láska bláznivá, Hej hej baby, Mistrál... Ještě v polovině 70. let se v Sovětském svazu prodalo 5 milionů alb s písničkou Paganini, i když je mi jasné, že tam tehdy moc nebylo z čeho vybírat. Dnes je zlatá deska za sedm a půl tisíce alb, ale zpěvák který jich tolik prodal tehdy, nechodil moc do společnosti, aby ho někdo nelitoval.
Dvakrát jsme byli v Japonsku, v Sopotech, Hamburku. Říkával jsem mu, že je festivalový démon. Vždycky se těšil: Zas opráším smoking!
Plnil si sny
Po roce 1989 si mohl začít plnit své dva sny. Nejprve si založil vlastní rádio, druhým byly muzikály. Pravda je, že mi od té doby ještě napsal pár písniček, ale přiznal se mi, že už by nejraději dělal jen větší věci. V poslední době měl v úmyslu dělat operu. Ještě nedávno mluvil o muzikálu na téma Dostojevského Zločinu a trestu, na němž se měl účastnit režisér Roman Polanski, a o tom, jak moc se na to těší. Takže když nyní čtu spekulace, taký měl strach, že už ho nic nenapadne, nebo že vyschla jeho studna nápadů, ničemu takovému nevěřím. Pravda je, že byl trochu vystresovaný z muzikálu Golem a z toho, jak na něj tlačil čas. Cítil se unavený, ale to je přeci přirozené, že čekáme na jiskru, která nás znovu zažehne. Rozhodně bych tedy neřekl, že „balil krám s básněmi.“
Co ho v jeho pracovitosti pohánělo? Zaprvé, hudbu miloval. Nedělal ji pro sebe, že by se chtěl doma kochat leskem zlatých desek. Jestli se doma něčím těšil, tak uznáním své ženy Hanky, které se, už ani nevím proč, říkalo Šiška. Viděl se v ní, byla milá a zábavná. Věřím, že jeho hnacím motorem byla v první řadě ona. A potom – rád chtěl být obdivovaný, vždyť kdo z nás ne? Každý mužský, který dělá nějakou kreativní práci a něco dokáže, se chce předvést, i kdyby to mělo být jen doma. Hančino onemocnění i to, jak její život zvolna pohasínal, silně prožíval. Byl na to sice připravený, ale stejně to bylo hrozné. Pak našel ženu, v níž viděl Hančinu nástupkyni, tak trochu i díky podobě. Ony mají něco společného – to, jak jeho druhá žena Vendula mluví, jak je razantní, sebejistá. A pak se stala ta tragédie, že jim umřela dcera, o niž se v době nemoci Vendula fantasticky starala.
Jako kdyby si osud chtěl od Karla vybírat za léta vína, růží a zpěvu. To špatné se shromáždilo a bylo na něm nějaký čas vidět, jak je z toho velmi, velmi smutný. Už se tolik nesmál jako dřív. A pak se mu narodil malý Jakub. Pamatuji se, jak jsem přijížděl k jejich domu v Jevanech, Karel stál u dveří se synkem v náručí a povídá mi: Člověče, tohle je motiv...
Proto se mi pořád honí hlavou, jak je to nakonec možné. Přeci i kdybych měl v Jevanech zametat sníh a sypat tam ulice, být opravdu na dně, říkal bych si, že to dělám pro toho kluka. Takže nikdo nevíme, proč se to stalo, a myslím si, že se to ani nikdy nedozvíme.
Vždyť zapšklost, mindrák, protest jsou tak nezábavné
Věřím, že je každému z nás dáno, s kým se potkáme a v jaké době. A věřím také, že se dáme dohromady teprve tehdy, až čas uzraje. Tak třeba s bratry Štaidlovými jsme o sobě věděli hned, jak jsme nastoupili do Semaforu, zatímco s Helenou Vondráčkovou jsme se znali od roku 1964, ale teprve o šestatřicet let později přišel náš společný úspěch. Obojí platilo pro moje setkání a spolupráci s Karlem Svobodou.
V době, kdy jsme si s bratry Štaidlovými udělali vlastní divadlo a psali vlastní písničky jako Trezor nebo Dám dělovou ránu, hrál Karel v kapele Mefisto. Tím pádem se z nás staly konkurenční týmy. Byla mezi námi úcta, věděli jsme o sobě, kluci z Mefista navíc se svými beatnickými účesy dobře vypadali.
Už ani nevím, jak došlo k tomu, že nás v září nebo v říjnu 1968 z ministerstva kultury požádali, abychom reprezentovali Československo na festivalu v Rio de Janeiru. Jejich představa byla, že Karel Svoboda napíše hudbu, Jiří Štaidl text a Karel Gott bude interpretem. Sešli jsme se s radostí, která se dnes nedá popsat. Ten klukovský entuziasmus se v dnešní době, kdy si vyjedete kam chcete a všechny desky jsou k sehnání za rohem, zdá možná nepochopitelný.
Jaký tehdy Karel Svoboda byl? Mě okamžitě přitáhne muzikant, který se začne zajímat. Který mi, jako on, řekne: Člověče, já vím, že zpíváš jazz a rokenrol, ale když jdeš do výšek, cítím, že jsi dobrý tenor, přestože ještě nemáš dostatečně vyškolený hlas. Ty bys měl zpívat tohle... Ne že by mi hned nabízel vlastní skladby, ale začal mi hrát klenuté, melodické věci, kantilény.
Tak vznikla písnička Lady Carneval. V té době už jsem měl smlouvu s německým vydavatelstvím Polydor na singl s titulní melodií k filmu Doktor Živago. Tehdy to zkoušeli se zpěváky od nás, z Polska, Maďarska nebo tehdejší Jugoslávie, ale když se nepovedl druhý singl, tak už je nechtěli. Moje štěstí bylo, že první singl byl v roce 1968 hned zlatý. I přijeli do Prahy a ptali se: Tak co tu máte? Říkal jsem, že Karel Svoboda pro mě do Ria napsal Lady Carneval a písnička tam zabodovala. Karel, který byl už tehdy urostlý a vazoun, sedl k piánu a začal předvádět svoje skladby. Zpotil se u toho a byl tak přesvědčivý, že by nás ten člověk z vydavatelství koupil, i kdyby mu to šéf koncernu zakázal.
Vzájemná důvěra a radost mezi námi pocházela z toho, že písničky nám šly samy, vznikaly bez jakéhokoliv psaní, gumování, škrtání. Prostě vyhřezly. Většinou vznikaly spontánně u klavíru, teprve v pozdější době mi nosil písničky nahrané, ale to jen proto, aby se pochlubil, jak mu to v jeho studiu hraje. „Slyšíš ten efekt? Takhle bych ty bicí udělal!“ Potom byl důvod si dopřát, otevřít lahev vína či koňaku a radovat se do rána. To všechno je důležité, protože jakmile umělec není uvolněný a je „suchoň“, bázlivý, neodváží se dát si skleničku, takový člověk v populární hudbě moc invence nemá. Přátelství, kozácké jízdy, to vše mezi námi bylo důležité. Vždyť zapšklost, mindrák a protest jsou tak nezábavné.
Letos budu u vydavatelství Polydor čtyřicet let a mám doživotní smlouvu, což mají jen dva němečtí zpěváci a já – taky zásluhou Karla Svobody. Polydoru se líbilo, že nikoho nekopírujeme a naše věci znějí typicky česky. Brali nás jako tandem. Když Karel Gott zazpívá Svobodovu věc, tak je to české. Já vím, že pro beatniky a rockery zní Svobodovy melodické věci jako krasotinky, ale v nich ti beatnici byli také.
Má nejlepší období s Karlem Svobodou přicházela ve vlnách, ale myslím, že není nad to v letech 1968–9, kdy po Lady Karneval následovala Láska bláznivá, Hej hej baby, Mistrál... Ještě v polovině 70. let se v Sovětském svazu prodalo 5 milionů alb s písničkou Paganini, i když je mi jasné, že tam tehdy moc nebylo z čeho vybírat. Dnes je zlatá deska za sedm a půl tisíce alb, ale zpěvák který jich tolik prodal tehdy, nechodil moc do společnosti, aby ho někdo nelitoval.
Dvakrát jsme byli v Japonsku, v Sopotech, Hamburku. Říkával jsem mu, že je festivalový démon. Vždycky se těšil: Zas opráším smoking!
Plnil si sny
Po roce 1989 si mohl začít plnit své dva sny. Nejprve si založil vlastní rádio, druhým byly muzikály. Pravda je, že mi od té doby ještě napsal pár písniček, ale přiznal se mi, že už by nejraději dělal jen větší věci. V poslední době měl v úmyslu dělat operu. Ještě nedávno mluvil o muzikálu na téma Dostojevského Zločinu a trestu, na němž se měl účastnit režisér Roman Polanski, a o tom, jak moc se na to těší. Takže když nyní čtu spekulace, taký měl strach, že už ho nic nenapadne, nebo že vyschla jeho studna nápadů, ničemu takovému nevěřím. Pravda je, že byl trochu vystresovaný z muzikálu Golem a z toho, jak na něj tlačil čas. Cítil se unavený, ale to je přeci přirozené, že čekáme na jiskru, která nás znovu zažehne. Rozhodně bych tedy neřekl, že „balil krám s básněmi.“
Co ho v jeho pracovitosti pohánělo? Zaprvé, hudbu miloval. Nedělal ji pro sebe, že by se chtěl doma kochat leskem zlatých desek. Jestli se doma něčím těšil, tak uznáním své ženy Hanky, které se, už ani nevím proč, říkalo Šiška. Viděl se v ní, byla milá a zábavná. Věřím, že jeho hnacím motorem byla v první řadě ona. A potom – rád chtěl být obdivovaný, vždyť kdo z nás ne? Každý mužský, který dělá nějakou kreativní práci a něco dokáže, se chce předvést, i kdyby to mělo být jen doma. Hančino onemocnění i to, jak její život zvolna pohasínal, silně prožíval. Byl na to sice připravený, ale stejně to bylo hrozné. Pak našel ženu, v níž viděl Hančinu nástupkyni, tak trochu i díky podobě. Ony mají něco společného – to, jak jeho druhá žena Vendula mluví, jak je razantní, sebejistá. A pak se stala ta tragédie, že jim umřela dcera, o niž se v době nemoci Vendula fantasticky starala.
Jako kdyby si osud chtěl od Karla vybírat za léta vína, růží a zpěvu. To špatné se shromáždilo a bylo na něm nějaký čas vidět, jak je z toho velmi, velmi smutný. Už se tolik nesmál jako dřív. A pak se mu narodil malý Jakub. Pamatuji se, jak jsem přijížděl k jejich domu v Jevanech, Karel stál u dveří se synkem v náručí a povídá mi: Člověče, tohle je motiv...
Proto se mi pořád honí hlavou, jak je to nakonec možné. Přeci i kdybych měl v Jevanech zametat sníh a sypat tam ulice, být opravdu na dně, říkal bych si, že to dělám pro toho kluka. Takže nikdo nevíme, proč se to stalo, a myslím si, že se to ani nikdy nedozvíme.
