Koneckonců, souboj Zemana se Schwarzenbergem dopadl přibližně tak, jak to signalizovaly některé průzkumy pořízené ještě dřív, než Václav Moravec otázku dekretů nastolil.
Amnestií vzaly definitivně za své zbytky masarykovské nadstranické aureoly, jež si Klaus udržoval. A nic ji nenahradí. Zatímco první vlna sundávání Klausových portrétů ze zdí byla demonstrativním gestem, ta současná pragmaticky využívá změnu na Hradě. Zeman se zřekl amnestií, milostí i vet – přežívajících aristokratických atributů prezidentského úřadu.
Nadstranického, ceremoniálního prezidenta opovržlivě přirovnal k fíkusu. Přímý mandát mu umožní to, k čemu jeho temperament tíhne – bude jakýmsi druhým, konkurenčním premiérem. A útočnějším – řekl, že bude prezidentem dolních deseti milionů, a mezi těch zbývajících 513 tisíc může pružně zařadit kohokoli.
Takový politik může být dobrý nebo špatný, ale nesymbolizuje to, co je nám společné a trvá. Ale když se jeho portrét do škol nehodí, mělo by jej něco nahradit?
