Martin Weiss mluví o degradaci veřejného prostoru pohoršlivým chováním pouličních pijáků, a vítá vznik místních vyhlášek, které jim to mají zatrhnout.
Také s podobným řešením souhlasím, ale připomínám, že opilci a různí pobudové nejsou zdaleka jediní, kdo veřejný prostor degradují. Dokonce jich je méně než například spořádaných občanů kuřáků vytvářejících v tom veřejném prostoru celé závěje smetí svými vajgly. Mnohem méně než majitelů pejsků. I trénovaný slalomář stěží bez úhony zvládá kličkování mezi jejich hustě nasetými - výtvory. A co třeba stádce pubescentů z podčeledi neurotických poplivů? Koberci šlemovitých výmětů zamořené a zatarasené prostory, kde se jim zlíbilo chvíli pobejt, působí dojmem tak neskutečným, že nezkušený podvědomě zvedá pod stromy hlavu, zda tam snad nehřaduje nějaký ptačí druh s obzvlášť razantním metabolismem.
Ale stále opomíjíme to nejzávažnější. To, o čem už nějaký čas diskutujeme, co si ale drtivá většina současníků již nepamatuje a snad ani nedovede představit. Teď to naléhavě připomínají srovnávací fotografie ulic a čtvrtí měst před léty (nejčastěji ze začátku nebo z prvé poloviny uplynulého století) a dnes, které módně začaly vycházet v některých denících. Kdysi ulice a náměstí se širokými chodníky plnými lidí, procházejících (se), postávajících v hovoru či posedávajících u stolků pod markýzami, slunečníky či jen tak pod hustými korunami stromů. Dnes tytéž prostory, vozovka rozšířena, kam jen to vůbec lze, valící se záplavy aut. Chodníky naopak zúženy na minimum, a na nich tu a tam osamělec spěchající, aby už byl pryč z prostoru, který mu kdysi patřil, ale dnes cizího, nepřátelského, kde se cítí nevítaným, ohrožovaným vetřelcem. A ze stromů, z celých parků a pouličních alejí, často několikařadových, zbylo pár živořících chudáčků, zimu co zimu důsledně mořených posypovými solemi. A na ty nejodolnější, co i tohle trápení přežijou, si už radnice brousí pily. Ohrožují prý. Auta u nás každoročně pobijí na tisíc lidí, ale nepřítelem nejsou ona, nýbrž strom. A kde kdysi bývala obyčejná, přehledná a snadno překonatelná křížení dvou ulic, tam už dnes leckdy nejsou ani domy. Místo nich složité mimoúrovňové křížení městských dálnic, v nichž i místní bloudí, ohlušen a dusící se prachem a smogem, má-li jimi projít - pokud se vůbec do toho labyrintu krétského odváží.
Tohle ovšem není jen degradace veřejného prostoru, to je rovnou jeho okupace. Nemám nic proti vytlačení opilců a dalších budičů pohoršení z veřejného prostoru. Ale jestli se spokojíme jen s tím, pak to bude stejně účinné, jako když nad otevřenou žumpou dvakrát, třikrát pšoukneme WC dezodorantem.
