Nové zjevy si lidé potřebují zasadit do svého světa, a jak na to jít lépe než tak, že si je spojí s něčím, co už znají a umějí si to představit. Pokud se projekt Libertas opravdu rozjede, jeho soupeři nám televizního exředitele a sběratele poslaneckých imunit jistě budou připomínat. Cíl definovat novou stranu jako extremistickou je již napůl splněn.
Uspět v politice proti establishmentu je nesmírně těžké. Outsiderství má svou vlastní logiku.
Rebely od establishmentu nikdy neodlišuje jenom názor. Mají v povaze něco, čím se liší od jiných ambiciózních lidí, kteří nakonec uzavřou s establishmentem smír - zejména pocit ukřivděnosti a odhodlání na domnělé či skutečné křivdy nezapomínat. Svou odlišnost si pěstují a vystavují. A když se rozhodnou jít do politického podniku, zbývají jim do party zase jen jiní outsideři.
Establishment v protiútoku
Takový byl zavražděný nizozemský populista Pim Fortuyn. Svou odlišností přitahoval i ty, kteří by teoreticky s jeho skandálními názory a vystupováním neměli mít nic společného. Takto je ve své knize Vražda v Amsterdamu popisuje novinář Ian Buruma: „Jako první se k němu přidali a prosazovali ho lidé, kteří vydělali jmění takovým způsobem, že si za ně mohli koupit vily a jachty, ale ne společenskou prestiž: bývalý diskžokej, z něhož se stal magnát zábavního průmyslu, podnikatelé v realitách, lidé z reklamy, pravicoví publicisté a organizátoři společenských akcí.
Nad některými z nich se vznášel opar kriminality. Všichni věděli, že žádné peníze jim nebudou stačit na to, aby se stali,lidmi jako my‘,“ jak Buruma označuje současné dědice suchých, střízlivých, ale velmi sebejistých protestantských měšťanů, kteří vládnou Nizozemsku, přesvědčení, že tak je to ku prospěchu všech.
Establishment se v reakci na takovéto figury instinktivně semkne a přejde do protiútoku. Snaží se z vetřelce udělat zvíře postižené nakažlivou chorobou - ocejchovat ho a vytyčit kolem něj ohradu, do které se nesmí. Fortuyna zařadili do galerie „pravicových extremistů“ po bok Le Pena a Haidera. Když to po nich opakovaly zahraniční noviny, řekli: Vidíte, Fortuyn ohrožuje naši pověst v celém světě. Předhazovali mu, že znesvěcuje památku obětí holokaustu a Anne Frankové.
Zda měl pravdu, bylo irelevantní, důležité bylo, že říkal věci, které se neříkají. Netrvalo dlouho, a z někdejšího marxistického profesora sociologie byl div ne Hitlerův náměstek. Podporovat ho znamenalo vyloučit se ze slušné společnosti.
Zakladatel antiestablishmentové strany má pozici ztíženou ještě dalšími způsoby. To on musí prokazovat svou dobrou pověst a nezávadné názory, zatímco jeho kritici se zpovídat nemusejí. Chrání je obrovská váha normálnosti a většiny.
Kdo je a kde na to bere?
Představte si na chvíli, že neexistuje žádná KDU-ČSL. Dozvíte se, že jakýsi starosta, který nemá žádné pořádné vzdělání, v práci nikdy nezastával žádnou zodpovědnou pozici a ve funkci se proslavil jen tím, že vystěhoval z města Romy a soudí se s bývalou sekretářkou, má stanout v čele nové politické strany a hned se stát místopředsedou vlády. Nepřijde vám to troufalé?
Nebudete od takového člověka požadovat, aby nejprve obhájil své myšlenky a doložil svou kvalifikaci, než se rozhodnete, jestli ho potřebujete, nebo ne? Lidovecká značka ale Jiřího Čunka zbavuje nutnosti obhajovat své právo na politickou existenci.
To naopak teď musí obhajovat zakladatel hnutí Libertas Declan Ganley. Kde vlastně sebrala Libertas peníze na svou kampaň (mimochodem zlomek nákladů našich stran na kampaň před krajskými volbami), ptají se lidé, jejichž kampaň byla placená ze státních prostředků. Jaktože má zakázky od Pentagonu, podivují se jiní. Jako by o zakázky od Pentagonu neusiloval třeba výrobce airbusů EADS, jako by v ně teď v rámci protiraketové obrany nedoufaly i české firmy a vědecké týmy.
Neměl náhodou kontakty s KGB, ptají se bez důkazů kritici tónem, který by v 50. letech byl označen za mccarthyovský. Přitom se evropští politici s agentem KGB Putinem poplácávají po zádech a jeden po odchodu z funkce pracuje pro Gazprom. A můžeme si být jistí, že je jediný?
Antiestablishmentový politik to tedy má těžké: musí být čistší než establishment, který kritizuje, a přitom se na něj pravděpodobně nalepí spolupracovníci, kteří mají nějaký skutečný škraloup. Establishment se o sebe umí postarat.
Uspět v politice proti establishmentu je nesmírně těžké. Outsiderství má svou vlastní logiku.
Rebely od establishmentu nikdy neodlišuje jenom názor. Mají v povaze něco, čím se liší od jiných ambiciózních lidí, kteří nakonec uzavřou s establishmentem smír - zejména pocit ukřivděnosti a odhodlání na domnělé či skutečné křivdy nezapomínat. Svou odlišnost si pěstují a vystavují. A když se rozhodnou jít do politického podniku, zbývají jim do party zase jen jiní outsideři.
Establishment v protiútoku
Takový byl zavražděný nizozemský populista Pim Fortuyn. Svou odlišností přitahoval i ty, kteří by teoreticky s jeho skandálními názory a vystupováním neměli mít nic společného. Takto je ve své knize Vražda v Amsterdamu popisuje novinář Ian Buruma: „Jako první se k němu přidali a prosazovali ho lidé, kteří vydělali jmění takovým způsobem, že si za ně mohli koupit vily a jachty, ale ne společenskou prestiž: bývalý diskžokej, z něhož se stal magnát zábavního průmyslu, podnikatelé v realitách, lidé z reklamy, pravicoví publicisté a organizátoři společenských akcí.
Nad některými z nich se vznášel opar kriminality. Všichni věděli, že žádné peníze jim nebudou stačit na to, aby se stali,lidmi jako my‘,“ jak Buruma označuje současné dědice suchých, střízlivých, ale velmi sebejistých protestantských měšťanů, kteří vládnou Nizozemsku, přesvědčení, že tak je to ku prospěchu všech.
Establishment se v reakci na takovéto figury instinktivně semkne a přejde do protiútoku. Snaží se z vetřelce udělat zvíře postižené nakažlivou chorobou - ocejchovat ho a vytyčit kolem něj ohradu, do které se nesmí. Fortuyna zařadili do galerie „pravicových extremistů“ po bok Le Pena a Haidera. Když to po nich opakovaly zahraniční noviny, řekli: Vidíte, Fortuyn ohrožuje naši pověst v celém světě. Předhazovali mu, že znesvěcuje památku obětí holokaustu a Anne Frankové.
Zda měl pravdu, bylo irelevantní, důležité bylo, že říkal věci, které se neříkají. Netrvalo dlouho, a z někdejšího marxistického profesora sociologie byl div ne Hitlerův náměstek. Podporovat ho znamenalo vyloučit se ze slušné společnosti.
Zakladatel antiestablishmentové strany má pozici ztíženou ještě dalšími způsoby. To on musí prokazovat svou dobrou pověst a nezávadné názory, zatímco jeho kritici se zpovídat nemusejí. Chrání je obrovská váha normálnosti a většiny.
Kdo je a kde na to bere?
Představte si na chvíli, že neexistuje žádná KDU-ČSL. Dozvíte se, že jakýsi starosta, který nemá žádné pořádné vzdělání, v práci nikdy nezastával žádnou zodpovědnou pozici a ve funkci se proslavil jen tím, že vystěhoval z města Romy a soudí se s bývalou sekretářkou, má stanout v čele nové politické strany a hned se stát místopředsedou vlády. Nepřijde vám to troufalé?
Nebudete od takového člověka požadovat, aby nejprve obhájil své myšlenky a doložil svou kvalifikaci, než se rozhodnete, jestli ho potřebujete, nebo ne? Lidovecká značka ale Jiřího Čunka zbavuje nutnosti obhajovat své právo na politickou existenci.
To naopak teď musí obhajovat zakladatel hnutí Libertas Declan Ganley. Kde vlastně sebrala Libertas peníze na svou kampaň (mimochodem zlomek nákladů našich stran na kampaň před krajskými volbami), ptají se lidé, jejichž kampaň byla placená ze státních prostředků. Jaktože má zakázky od Pentagonu, podivují se jiní. Jako by o zakázky od Pentagonu neusiloval třeba výrobce airbusů EADS, jako by v ně teď v rámci protiraketové obrany nedoufaly i české firmy a vědecké týmy.
Neměl náhodou kontakty s KGB, ptají se bez důkazů kritici tónem, který by v 50. letech byl označen za mccarthyovský. Přitom se evropští politici s agentem KGB Putinem poplácávají po zádech a jeden po odchodu z funkce pracuje pro Gazprom. A můžeme si být jistí, že je jediný?
Antiestablishmentový politik to tedy má těžké: musí být čistší než establishment, který kritizuje, a přitom se na něj pravděpodobně nalepí spolupracovníci, kteří mají nějaký skutečný škraloup. Establishment se o sebe umí postarat.
