Jeden z praotců československé a české ekonomické reformy si (jistě právem) posteskl, jak bylo duchu ekonomických reforem – včetně toho nejdůležitějšího, totiž svolnosti k „utahování opasků“ – zakrouceno krkem, když v r. 1995 vláda prohlásila, že transformace už je hotová. Ačkoli nebyla, což čím dál bolestněji cítíme dodnes, a budeme i dozítřka a dopozítřka. Za nejhorší argument té doby považuje T. Ježek bludnou interpretaci učení Adama Smithe o „neviditelné ruce trhu“, bludnou proto, že se z ní vytratil „Řád“. Rozumějme řád morálky a zákona, „pravidel chování, která musí vláda důrazně vynucovat“ (T. J.).
Autor podpořil svůj postesk historickou paralelou o české náboženské reformaci. Ta předběhla reformaci evropskou o plné století, protože však „skončila vypalováním kostelů“, její idea rovnosti před Bohem „skončila u táborských kádí“ (T. J.). Nenechme se tímto historickým zjednodušením našňupnout, zkusme je raději domyslet. Česká reformace neskončila ani při vypalování kostelů, ani u Lipan či kompaktát; přežila a znovuožila v programu Petra Chelčického a Jednoty bratrské. Podržela všechny radikální nároky husovství i husitství, avšak ještě radikálněji odmítla to, co českou reformaci odvedlo na scestí – totiž násilí. Proto mohla pronásledovaná, přece však trpěná Jednota poskytovat oporu nečeským (zejména německým) předchůdcům reformace evropské, mohla oslovovat Luthera i Kalvína, a proto také po staletích získala respekt nejen Palackého a Masaryka, nýbrž i Josefa Pekaře. Jednota bratrská totiž reformačnímu étosu dodala řád.
To vše Tomáš Ježek dobře zná, a poděkujme mu, že nás to nechal domyslet. Sám si to říct netroufl – zkusme tedy za něj vyslovit naději, že i reformní étos počátku 90. let znovuožije, vzejde-li mu naděje řádu.
Autor podpořil svůj postesk historickou paralelou o české náboženské reformaci. Ta předběhla reformaci evropskou o plné století, protože však „skončila vypalováním kostelů“, její idea rovnosti před Bohem „skončila u táborských kádí“ (T. J.). Nenechme se tímto historickým zjednodušením našňupnout, zkusme je raději domyslet. Česká reformace neskončila ani při vypalování kostelů, ani u Lipan či kompaktát; přežila a znovuožila v programu Petra Chelčického a Jednoty bratrské. Podržela všechny radikální nároky husovství i husitství, avšak ještě radikálněji odmítla to, co českou reformaci odvedlo na scestí – totiž násilí. Proto mohla pronásledovaná, přece však trpěná Jednota poskytovat oporu nečeským (zejména německým) předchůdcům reformace evropské, mohla oslovovat Luthera i Kalvína, a proto také po staletích získala respekt nejen Palackého a Masaryka, nýbrž i Josefa Pekaře. Jednota bratrská totiž reformačnímu étosu dodala řád.
To vše Tomáš Ježek dobře zná, a poděkujme mu, že nás to nechal domyslet. Sám si to říct netroufl – zkusme tedy za něj vyslovit naději, že i reformní étos počátku 90. let znovuožije, vzejde-li mu naděje řádu.
