Povaha hazardního byznysu je stejná u nás jako v Polsku.
I poměrně jednoduchý pokus kolegů z MFD ukázal, že mnozí politici jsou ochotni hazardním podnikatelům naslouchat, a je víc než zřetelné, že podobným metodám na sofistikovanější úrovni by strany podlehly v daleko větší míře. Někteří kamarádi našich vysoce postavených veřejných činitelů na to mají i firmy.
Dalším faktorem mluvícím pro uplatitelnost politiků v Česku je stranická nouze po nákladné a nakonec jalové předvolební kampani. Strany bezpodmínečně potřebují do jarních voleb naplnit pokladny. Zohledníme-li osobní zalíbení našich parlamentních zastupitelů v penězích, jež se demonstruje například tím, že si většinou nechají vyplácet vše, na co mají nárok, je podezření neadekvátně mírný výraz.
Stojí za to sledovat i pouhou veřejnou debatu o protihazardních návrzích KDU-ČSL. Třeba taková ČSSD se ráda připojí k obecným prohlášením a nesmiřitelně s hazardem verbálně zabojuje. Jenže pak přijde s nějakým návrhem šéf největší hazardní firmy, jehož by jen blázen podezíral z toho, že si chce kazit tržby, a ČSSD jej ústy předsedy Paroubka uvítá.
Člověk si klade otázku: Je takové nadšení pro mlhavé a nejasné náznaky Sazky zdarma? A nejhorší na celém problému je, že ani návrh KDU není ideální, ale spíš efektní. Potřebujeme přece, aby hazard byl efektivně a spravedlivě regulován a zároveň přinášel jasně definovanou část zisku pro bohulibé účely. K věcným diskusím na veřejnosti ale politici nemají chuť. Proč asi?
