Po pádu komunismu se objevil jev do té doby neznámý. Otřesné rasově motivované vraždy a násilné trestné činy. Česká společnost se octnula na prahu svobody prostoupená předsudky všeho druhu. Už sama podstata komunistického režimu, teorie třídního boje a požadovaného třídního původu byla zrůdná a xenofobní. Svět byl černobílý, jako za každé totality.
Náhle jsme získali svobodu, jejímž průvodním znakem je jinakost, pestrost. Dnes k ní přibývá hospodářská krize a potřeba označovat viníka sociálních potíží, ale také rostoucí arogance a násilí.
Komunismus v několika generacích vypěstoval navíc lhostejnost, schopnost nasazovat si masku rezignace, ve chvílích, kdy je třeba nasazovat spíše kůži za jakýkoliv ideál. A tím může být třeba i schopnost postavit se davu či zastat se na ulici nevinně týraného člověka (Roma, cizince, fanouška jiného fotbalového klubu). Češi navíc nemají kulturu vstřícnosti ve veřejném prostoru. Celá léta byli vedeni k sobeckosti, egocentrismu, k nutnosti starat se sami o sebe, žít dvojí život - jiný v soukromí a jiný na veřejnosti.
V tomto roce udělila Nadace Charty 77 Cenu Františka Kriegla za občanskou statečnost dvěma mladým mužům, Jakubu Štěrbíkovi a Stanislavu Vodičkovi.
Vše začalo hajlováním Desátého května loňského roku ve Strakonicích vykřikovali dva neonacisti „Sieg Heil“ a „Židi do plynu“ a hajlovali. Dvaadvacetiletý Jakub Štěrbík je okřikl. Následovala debata, během které jeden ze skinů brutálně zaútočil zezadu na Jakubův krk bojovým nožem. Zasáhl míchu, Jakub zůstal nehybně ležet, málem vykrvácel. Jeho kamarád Stanislav Vodička chytil útočníkovi nůž a Jakuba bránil. „Standa mu určitě zachránil život, poněvadž podle výpovědí, které já mám k dispozici od jeho kamarádů, by ten útočník byl odhodlaný bodat patrně dál,“ řekl Jakubův otec. Otec jedenapůlročního syna zůstal ochrnutý na vozíčku, dodnes má nehybnou pravou polovinu těla.
Porota Ceny Františka Kriegla jednomyslným rozhodnutím ocenila čin, který je v české společnosti nebývalým projevem občanské odvahy. Dva dělníci, obráběč kovů Jakub Štěrbík a instalatér Stanislav Vodička, demaskovali kořeny zla a násilí, které demokracii ze strany extremistických a neonacistických sil v čele s Dělnickou stranou hrozí za fasádou jejich nacionalistických slov.
„Posledním útočištěm ničemy je vlastenectví,“ píše Paul Johnson. Ti dva skinheadi (dopadení a nedávno odsouzení) se seznámili během jednoho z oněch údajně vlasteneckých pochodů, kterými se v posledních letech naše města hemží. Nůž, kterým bodli Jakuba Štěrbíka do míchy, je replikou dýky Hitlerjugend. Je nutné si uvědomit, že oheň, ve kterém v postýlce domu ve Vítkově nedávno v strašlivých bolestech hořelo dvouleté romské dítě, je stejným ohněm, ve kterém se kalila ocel na tyto nože. Ohněm, ve kterém nejdříve hořely knihy a pak jiná lidská rasa. Jednou mohou lítat zápalné lahve do oken našich domovů. Až je zkusí hodit do oken radnic, parlamentu, může se octnout v plamenech naše svoboda a demokracie. Je nejvyšší čas přestat se ptát, jakou barvu pleti mělo dítě, které ve Vítkově hořelo. Je vrcholný čas dát veřejně najevo, jaký obdiv a respekt si zaslouží každý, kdo se zlu umí postavit s nasazením vlastního života a zdraví, jako vy, pánové Jakube Štěrbíku a Stanislave Vodičko. Pro poslance, senátory a prezidenta republiky, hledající kandidáty na vyznamenání při každoročním svátku vzniku naší demokracie, není naléhavější výzvy.
O autorovi| Břetislav Rychlík, Břetislav Rychlík, režisér ; Autor je členem poroty Ceny Františka Kriegla, text je zkrácenou verzí Laudatia pro držitele Krieglovy ceny za rok 2009
