Splněný sen. Jinak se koncert písničkářské legendy Leonarda Cohena (21. září oslavil 74 let) charakterizovat nedá. A vzhledem k tomu, že umělec byl na turné poprvé po patnácti letech a dost pravděpodobně naposledy (není tajemstvím, že jedním z hlavních důvodů celé šňůry jsou finanční obtíže, které umělci způsobila bývalá manažerka), zůstane holešovická Tesla Arena jediným místem, kde mohli čeští fanoušci svého hrdinu spatřit na vlastní oči. Leonard Cohen jim to dopřával v téměř tříhodinovém koncertním bloku plném svých největších hitů, kterým aréna naslouchala se zatajeným dechem. Začalo se krátce po osmé, bez hudebního intra, neokázalým nástupem doprovodných hudebníků, které následoval Cohen – gentleman v obleku s kloboukem, z každého jeho projevu čišelo dojetí, pokora a vnitřní klid. Publikum nenechali aplaudovat dlouho a ticho pódia prolomili skladbou Dance Me to the End of Love. Cohenův tichý, měkký hlas doplňovala trojice ženských vokálů Sharon Robinsonové a sester Hattie a Charley Webbových, ke kterým Cohen vzhlížel s úctou a respektem. Je i celou kapelu si neodpustil představit hned dvakrát (na konci obou bloků) a každému z muzikantů se dostalo zasloužených ovací; před kytaristou Javierem Masem, „tím, který vede struny“, Leonard Cohen dokonce poklekl.
Smysl života Samotný umělec bral do ruky nástroje jen výjimečně a spíše v druhé části. Show byla rozdělena na dva rozsáhlé bloky, první devítka písní se proplétala od nejstarších (Hey, That’s No Way to Say Goodbye) přes alba I’m Your Man a The Future (nádherná Ain’t No Cure For Love, Everybody Knows, The Future nebo vtipný, dvojitý začátek Bird on the Wire) až po In My Secret Life z Ten New Songs.
Většina skladeb měla velmi bohaté aranžmá, a zatímco doprovodné vokalistky se přesně držely svého mustru, Cohenův hlas jakoby „uplýval“, kam zrovna potřebuje. Působilo to ohromně uvolněně a živě; sotva by kdo starému pánovi hádal sedmý křížek, a to přestože velké obrazovky po stranách přinášely detaily jeho usměvavé tváře. Po skladbě Anthem se poprvé rozloučil a odskotačil (!) do zákulisí.
Ti, kteří na lístku nešetřili a pořídili si místa k sezení přímo na ploše nebo ve spodních patrech, litovat nemohli; vrchním tribunám se občas nedostávalo dostatečné hlasitosti. Zvuk byl sice křišťálově čistý, ale možná až příliš tlumený a porozumět některým Cohenovým promluvám vyžadovalo dost úsilí.
Vtipkoval docela často, ale vkusně a vždycky jakoby nejistě, a až smích publika mu na tváři vykouzlil skromný úsměv. Při Tower of Song, první písni druhého bloku, nechal „své anděly“ zpívat déle a divákům vyprávěl o tom, jak „po dlouhém hledání našel smysl života“ – a po odmlce se výmluvně otočil ke svým dívkám.
I didn’t come to fool you Druhá část koncertu byla živější (a její začátek nebyl rušen opožděnými příchody diváků) a přinesla obrovské hity Suzanne, I’m Your Man a zejména Hallelujah, do jejíž sloky Cohen vetkl také milý vzkaz: „I’ve told the truth, I didn’t come to fool you, Prague...“ Jeho ujištění přišlo ve chvíli, kdy už nikdo z publika nepochyboval.
Fantastická série přídavků, opět složená z obrovských hitů (So Long, Marianne, Famous Blue Raincoat nebo Tried to Leave You), zakončovala slíbený tříhodinový koncert. Koncert, ke kterému by asi nikdy nedošlo, nebýt zpropadené Cohenovy manažerky. Skoro by se slušelo jí za to poděkovat...
***
HODNOCENÍ LN ****
Leonard Cohen, 27. září, Tesla Arena, Praha
„I didn’t come to fool you, Prague...“ Jeho ujištění přišlo ve chvíli, kdy nikdo z publika už nepochyboval.
