Běloruští prezidentští kandidáti a dalších 700 lidí bylo loni 19. prosince zadrženo. Uplynuly dva měsíce a běloruští novináři při této příležitosti přišli se společným článkem, ve kterém vyprávějí příběhy některých z nich. Článek vyšel i v polských denících Gazeta Wyborcza a Rzeczpospolita.
Na 50 tisíc lidí vyšlo večer v den voleb 19. prosince na minské náměstí bránit své hlasy. Byl to pokojný průvod, na náměstí přišly celé rodiny, na pořádek dohlíželi aktivisté.
19. prosince bylo sedm z devíti prezidentských kandidátů zadrženo. Tři z nich byli zbiti. Té noci bylo zatčeno a na 10 až 15 dní uvězněno dalších 700 osob, žádný „soud“ netrval déle než pět minut.
Dnes je 48 účastníků těch událostí podezřelých z trestného činu podněcování masových nepokojů a jsou drženi ve věznici či v domácím vězení nebo museli podepsat písemné prohlášení, že se nevzdálí z místa svého pobytu. Hrozí jim trest až 15 let vězení.
Přinášíme příběhy těch účastníků prezidentských voleb, kteří jsou ve vězení a které Amnesty International označila za vězně svědomí.
Zatímco jsme tyto materiály připravovali, čtyři z našich hrdinů byli propuštěni proti podpisu písemného prohlášení, že se nevzdálí z místa pobytu. To je dobře. Během přípravy tohoto textu se konal první soud s účastníky „Náměstí“. Výsledek: 4 roky ve věznici se zpřísněným režimem. To je velmi znepokojivé.
Před námi je ještě 47 soudů.
Uladzimir Njakljajev „Prosím tě, nechoď kolem věznice, nemá to smysl. Zdi jsou tlusté,“ napsal své ženě Uladzimir Njakljajev, jeden z prezidentských kandidátů, kteří jsou zavřeni ve vazební věznici KGB. „I bez toho jsi se mnou dnem i nocí“.
Njakljajeva zbili do bezvědomí mezi 7. a 8. hodinou večerní v den prezidentských voleb. V té době se pro něj ještě hlasovalo. Poté ho nějací lidé v černém odvlekli z nemocnice. Táhli ho na prostěradle po podlaze, sám jít nemohl. O jeho osudu nevěděli ani příbuzní, ani oficiální orgány celý týden. Kolovaly strašlivé zvěsti, že prý je mrtev. Když se po týdnu konečně „našel“ ve věznici KGB, mnozí s ulehčením vydechli.
Loni 25. února vyhlásil Njakljajev zahájení občanské kampaně Mluv pravdu!. Takhle ji tehdy vysvětloval: „Kdo, když ne básník, chápe nejlépe, čím žije společnost v jeho zemi. Všem se nám nedostává pravdy. Máme deficit informací, deficit pravdy jako hodnoty. Celá naše společnost je v krizi, ale není to v prvé řadě krize hospodářská, nýbrž krize hodnotová. A cestu z této krize máme společnou. Proto zahajujeme sociální kampaň Mluv pravdu!, kampaň apolitickou. Kampaň, která má za cíl v Bělorusech znovu oživit pojem a hodnotu pravdy.“
V den voleb se ptali Njakljajevovy ženy Olgy, pro koho hlasovala. „Já jsem si zvolila už hodně dávno,“ odpověděla Olga a dívala se přitom na muže. „A proto dnes nebudu sedět doma u televize. Budu u něho. Na náměstí...“ Byla u něho v nemocnici. A nemohla nic dělat, když ji muži v černém jednoduše zamkli do vedlejšího pokoje, aby mohli jejího manžela odvléct pryč.
Čtyřikrát měl Njakljajev ve vězení vážné zdravotní problémy související s vysokým tlakem. Nedávno ho převezli do domácího vězení. V dvoupokojovém bytě, který obývá s manželkou Olgou, mají dozor dva příslušníci KGB. Dveře do ložnice se nesmějí zavírat. S dcerami nesmí mluvit ani po telefonu.
Andrej Sannikav Prezidentský kandidát Andrej Sannikav je člověk evropského smýšlení. Pracoval na běloruském ministerstvu zahraničních věcí, žil v cizině, ale když nastaly v zemi změny a běloruský lid si zvolil prvního prezidenta, vrátil se na ministerstvo. „V té době jsem neznal žádného Lukašenka,“ vzpomínal na svůj návrat do vlasti Sannikav, „Ale velmi rychle jsem pochopil, že o nezávislý demokratický stát v případě jeho vlády nejde. Taková politika mě nezajímala.“ Koncem 90. let odešel Sannikav z ministerstva a začal se věnovat obraně lidských práv.
„Bělorusové si zaslouží lepší život,“ tvrdil Sannikav při volbách v roce 2010. Stejného názoru byla i jeho manželka, novinářka Iryna Chalipová. Manželé vystupovali před voliči společně. 19. prosince byl Andrej na náměstí krutě zbit, podle svědků měl nejspíš zlomené nohy. Iryna se ho snažila odvézt pryč, ale v té chvíli je oba zadrželi a zavřeli do vazební věznice KGB. A doslova hned druhý den po zatčení si úřady začaly všímat jejich syna, tříletého Danila. „S manželkou jsme odvedli vnuka do školky na vánoční besídku,“ vypráví Sannikavův tchán Vladimir Chalip. „A sami jsme se pak vydali k vazební věznici se zásilkami pro dceru a zetě. Když jsme byli u budovy, volali nám ze školky: Danila se snaží odvést sociální pracovnice z pěstounské péče, že prý je u nich už veden jako dítě bez rodičů!“ Chlapcova babička Ljucina Chalipová napsala okamžitě žádost o svěření vnuka do své péče.
Historie s poručenstvím je možná tak trochu součástí odplaty Sannikavově ženě za to, že když vystupovala se svým mužem před voliči, vyzývala ženy, aby myslely na budoucnost dětí a aby se svými manželi přišly v den voleb na minské náměstí. Na tuto výzvu odpověděla svérázně předsedkyně ústřední volební komise Lidzija Jarmošynová: „Ty ženské měly radši doma vařit boršč, a ne běhat po náměstích.“
Poté co v tisku nastal rozruch kolem syna Sannikava a Chalipové, školská správa narychlo popřela informace o tom, že se Danila pokoušela odebrat. Úředníci prohlásili, že zástupci orgánů pěstounské péče přišli do školky proto, aby pomohli vyhledat chlapcovy příbuzné. „Téměř celý svůj život jsem byl úředník, a ne pouliční aktivista,“ říkal v předvečer voleb Sannikav. „Musel jsem překonávat určité překážky, uvědomovat si, k čemu jsou zapotřebí protestní akce. Nyní to vím: každý člověk má na něco vliv. Ať se každý snaží porozumět sám sobě: Co potřebuje? Já jsem to u sebe již pochopil, a ať se stane cokoli, zpátky nepůjdu.“ Ales Michalevič Pro politicky angažovanou veřejnost je zatčení a obvinění Alese Michaleviče záhadou: jako kandidát na prezidenta nejen že nesvolával lidi na náměstí, ale navíc otevřeně zastával smířlivou pozici. Na náměstí, když došlo k rozbití oken vládní budovy, nebyl. Objevil se až v posledním okamžiku, po rozehnání demonstrace, aby pomáhal rozvážet zraněné a zbité do nemocnic. Vrátil se domů a nad ránem 20. prosince si pro něho přišli.
Prezidentský start Alese Michaleviče připadl na nesnadnou dobu pro jeho rodinu, kdy žena Milana čekala druhé dítě. Měla zdravotní problémy, musela strávit tři měsíce v nemocnici. A Michalevič se staral o starší devítiletou dceru Lesju. Když se pak narodila druhá dcerka Dominika, otec radost nijak nezakrýval a v noci k ní vstával. Lesja má s otcem mimořádné vztahy, svěřuje mu svá tajemství a problémy. Proto před ní nejprve pravdu o zadržení tajili. Nyní mu již každý den píše pohledy, vede si deník, aby mu potom mohla ukázat, co dělala.
Pokud jde o zásilky, musela manželka Milana stát v KGB celé hodiny ve frontě s dcerkou v rukou. Nicméně přiznává, že to nejtěžší bylo odpovídat na Lesjinu otázku: „Kdy už se táta vrátí?“ Alese v sobotu propustili do domácího vězení, stále mu ale hrozí vysoký trest.
Mikalaj Statkevič Mikalaj Statkevič se narodil ve Slucké oblasti v rodině učitelů. Nešel však v jejich stopách, školu neměl rád. Zato mu otec Viktor Pavlovič vštípil lásku k historii. Po studiích na vojenské škole v Minsku sloužil v Zapoljarje. V roce 1982 se vrátil do metropole, obhájil disertaci a vyučoval.
V roce 1995 se stal předsedou Běloruské sociálnědemokratické „Hramady“ a po sloučení s jinými stranami šéfem Běloruské sociálnědemokratické strany „Narodna Hramada“. 31. května 2005 byl spolu s Pavlem Severincem odsouzen ke třem letům omezení svobody za pořádání protestních akcí proti falzifikaci výsledků parlamentních voleb. Odpracoval si je v obci Bloň.
Dcery Aňa a Káťa za tu dobu vyrostly, vystudovaly, ale najít v Bělorusku práci se jim bohužel nepodařilo. Z větší míry kvůli otci. Dívky proto odjely do Německa, kde získaly stipendium.
Statkevičovu otci Viktoru Pavlovičovi bylo nedávno 84 let. Právě v den narozenin dostal otec blahopřání od syna z vazební věznice, velmi dojemné: „Odpusť, milý tatínku, že nejsem v tento den s Tebou. Dávej na sebe pozor, dbej na své zdraví, jez hodně ovoce a zeleniny...“ Viktor Pavlovič má o syna starost. Statkevič hned první den ve vyšetřovací vazbě vyhlásil hladovku. Prokuratura tvrdí, že 12. ledna hladovět přestal, ale příbuzní a blízcí tomu nevěří. Jsou přesvědčeni, že Nikolaje začali krmit proti jeho vůli.
Iryna Chalipová Tato krásná žena je skvělá novinářka, laureátka prestižních mezinárodních i národních cen. Patří k nim například cena časopisu Time Hrdina Evropy nebo cena Dmitrije Zavadského Za odvahu a profesionalitu, kterou udílí Běloruská asociace novinářů.
Irynu zatkli v noci na 20. prosince, když vezla z náměstí domů zbitého manžela Andreje Sannikava se zlomenýma nohama. „S Irynou Chalipovou jsem se seznámil, když mi bylo šestnáct,“ vzpomíná demokratický aktivista Timofej Drančuk. „Psala o mladých demokratech a vřele podpořila úmysl Mladé fronty vyvěšovat na nápadných budovách národní vlajky. Nejen že nám radila, ale i konkrétně pomohla. Jezdili jsme tehdy skoro celou noc po městě. A nakonec se na osvětlovacím stožáru stadionu Dynamo rozevlál národní bílo-červeno-bílý prapor. Iryna z toho měla ohromnou radost! A potom nás ve čtyři ráno u sebe doma napájela čajem a krmila výbornými houskami... Ona je teď pro nás běloruská Jana z Arku.“
Iryna to má dnes možná těžší než všichni ostatní zadržení: jejího zmrzačeného manžela vězní, málem jí odebrali tříletého syna, Lukašenko ji pomlouvá po celé zemi...
Nyní Irynu drží v domácím vězení a její tříletý Danil se od ní nemůže odtrhnout. Strašně se bojí, že mu zase zmizí.
Text sepsali běloruští novináři spolu s Výborem solidarity s demokratickým Běloruskem, z ruštiny přeložil Adam Havlín
