Neděle 5. května 2024, svátek má Klaudie
130 let

Lidovky.cz

Nedůstojnost v psychiatrických léčebnách jako běžná praxe? Ptejte se odborníka

IVAN DAVID (SPD). Bývalý ministr zdravotnictví ze Zemanovy vlády působil jako...

PRÁVĚ MŮŽETE POKLÁDAT SVÉ OTÁZKY

Vdova, která podala ústavní stížnost, je přesvědčená, že ošetřující personál v brněnské psychiatrické nemocnici pochybil při léčbě a péči o jejího dnes již zesnulého manžela, který trpěl Alzheimerovou chorobou. V nedožitých 89 letech byl údajně hubený Otakar R. pravidelně kurtován k posteli těžkými koženými popruhy. To mu prý způsobilo výrazná zranění a podlitiny. A nejde o jediný případ. Česko prý ignoruje úmluvy o lidských právech. Je kurtování, ponížení a podávání silných léků běžnou praxí v psychiatrických léčebnách? Jde o ojedinělé případy, nebo systémovou chybu? Pomůže chystaná reforma psychiatrie? Odborník Ivan David, bývalý ředitel Psychiatrické léčebny v Bohnicích, odpovídá na dotazy serveru Lidovky.cz.

položených otázek: 42 | jak se správně ptát | Aktualizovat
  1. Otázka má být stručná a jasná, maximálně tři řádky.
  2. Není možné reagovat na otázku zakládající se na externím odkazu.
  3. Přestože konfrontační otázky vítáme, nesmí překročit hranici slušnosti.
  4. Nepište otázky VELKÝMI PÍSMENY.
  5. Podepište se.
  6. Neopakujte dotazy, které už položili jiní.

Zodpovězené otázky

OTÁZKA (15.1.2017 20:46) T.Gm.
Dobrý den, u Alzheimerovy choroby se agresivita především mužských pacientů vyskytyuje poměrně často. Proč tito lidé končí stále psychiatrických klinikách a nikoliv ve specializovaných zařízeních typu Anavita? Děkuji.
Ivan David: (16.1.2017 12:41)
Zařízení Anavita neznám. Psychiatrická zařízení jsou také vhodná k léčení Alzheimerovy choroby. V časných stádiích je ovšem vhodnější specializovaná ambulantní léčba. V pozdních stadiích už příliš léčit nelze, je potřeba poskytovat ošetřovatelskou péči a ta je velmi náročná. Rodiny, pokud je nemocní vůbec mají, to často nemohou zvládnout při nejlepší snaze. Soukromá zařízení jsou vždy drahá a ne vždy nutně dobrá. Muži obecně byvají poněkud agresivnější. Je to pro nemocného těžké, když je desorientovaný a má pocit ohrožení, lidi nepoznává a bojí se...
OTÁZKA (15.1.2017 20:41) Vláďa
Dobrý den pane doktore, mám dva dotazy. Nemyslíte, že by psychicky nemocní lidé měli být raději léčeni nebo dozorováni v menších skupinách a zařízeních než ve velkokapacitním léčebnám? Druhý dotaz je mnohdy k nahodilému předepisování medikace u praktického "obvodního" psychiatra? Mám tím namysli ty různé dvoj a trojkombimace léků, které u pacienta mnohdy způsobují další nekontrolovanou závislost na lécích typu Xanax, Neurol apod. Děkuji Vláďa
Ivan David: (16.1.2017 12:36)
I ve velké nemocnici jsou na každém oddělení "malé skupiny". Hodně malé zařízení nemůže být schopno nemocné třídit podle jejich potřeb, proto nemůže všem věnovat potřebnou péči. Zařízení sociální péče samozřejmě mohou být malá protože bývají specializovaná. Každý pracuje jak umí. A někdy ještě hůř. I lékaři. Samozřejmě všichni víme, že léky se nemají bez dostatečného důvodu kombinovat, a že léky proti úzkosti, které jsou bezprostředně účinné, jsou návykové. Jenže pacienti si to tak často vynucují. Pro každého lékaře je to dilema.
OTÁZKA (15.1.2017 20:38) MUDr. David Studnička
Pane doktore, napsal jsem to jako kasuistiku, ale zeptám se přímo. Neberu lehké ani tvrdé drogy, výjimečně se napiji alkoholu, a mám bolesti hlavy. Kouřím tabákové cigarety. Přivezou mne s bolestí hlavy do psychiatrické léčebny. Je adekvátní přikurtování na lůžko a změna terapie, po níž rok mám deprese? MUDr. David Studnička Šimáčkova 40 62800 Brno mobil: +420 604 305 006 skype: davidstudnicka https://www.facebook.com/davidstudnicka68 https://plus.google.com/u/0/103460812155844596158/about/p/pub
Ivan David: (16.1.2017 12:27)
Myslím, že už jsem Vám odpověděl.
OTÁZKA (15.1.2017 20:18) Jan - doplnění
(omlouvám se za dlouhý dotaz, ale hodně mi to vrtá hlavou). 4) Po celou dobu pobytu jsem byl pod vlivem slilných léků (antipsychotika a benzodiazepiny). Ten pocit "prázdné přeplněnosti" nebo "přeplněné prázdnoty" v hlavě bych nepřál nikomu zažít. Nedokážete nad ničím pořádně uvažovat, nic cítit, na nic se soustředit. Máte jen narvanou hlavu, a nevíte čím. Co mi ale vrtá hlavou, je - jak mohou lékaři, uvedou-li člověka do takového stavu, správně diagnostikovat, zdali ještě potřebuje léčbu (a jakou), či ne? Neměly by takovéto silné léky být podávány jen v případě, kdy pacient ubližuje sobě či okolí, nebo kdy mu psychický stav bez léků způsobuje utrpení? (odstavec) Následkem svého pobytu v Opavě mám TOTÁLNÍ NEDŮVĚRU k psychiatrii. Nechtěl bych mít psychické problémy, kvůli nimž bych se musel do takového prosteřdí znovu dostat. Dá se s tímto stavem psychiatrie vůbec něco dělat? A je k tomu vůle?
Ivan David: (16.1.2017 12:26)
Nevím, co jste dělal po LSD. Je možné že "prázdná přeplněnost" byl spíše následek LSD než léků proti úzkosti a pro "psychickou integraci". Doporučuji Ván nezneužívat LSD. LSD a Vaše osobnost, která tenduje k jeho zneužívání, je zřejmě správná diagnóza. Předpokládám, že lékaři se řídili obecnými pravidly. "Psychiatrie" není v tak špatném stavu, určitě je v lepším, než je stav společnosti a chování některých jednotlivců.
OTÁZKA (15.1.2017 20:12) MUDr. David Studnička
V roce 2013 jsem dostal zničující záchvat migrény se zvracením. Bolesti byly naprosto neuvěřitelné. Zavolal jsem si sanitku a byl jsem odvezen do Vojenské nemocnice Brno. Tam mi vypumpovali žaludek, bolest hlavy mírně ustoupila, ale léky od bolesti jsem nedostal. Poté mi zavolali sanitku a nechali mě transportovat místo domů, kupodivu do Psychiatrické léčebny Brno Černovice. Tam mi migrénu léčili tak, že mne přikurtovali popruhy a s plenami na lůžko, a pozorovali mne. Poté mne hospitalizovali. Kolega pan primář oddělení se jmenoval MUDr. Hošťák. Změnil mi léčbu, a tak kromě migrén jsem asi rok díky tomu trpěl depresemi. Migrény mám léčeny několik let na neurologii, v té době jsem nevěděl, že na ně trpím. Každopádně nepovažuji přikurtování na lůžko jako adekvátní terapii u bolestí hlavy. (MUDr. David Studnička)
Ivan David: (16.1.2017 12:19)
Vážený pane doktore, jako lékař jistě vítě jak obtížné a často málo účinné je léčení migrén a to i jak uvádítě "léky od bolesti". Pokud Vás transportovali do Psychiatrické léčebny v Brně Černovicích, zřejmě jste v popisu událostí něco zásdního vynechal, protože migrénu samotnou na psychiatrii neléčíme. Jak jistě víte, omezovací prostředky nejsou léčebné, ale jsou součástí ošetřovatelské péče v nezbytných případech. Jak dospěli k názoru, že jsou pro vás potřebné, to netuším, ale migrénu tím rozhodně léčit nezkoušeli. Stejně tak netuším, jakými léky Vám údajně vyvolali depresi. Kdybyste se obrátil se žalobou na soud, soudní znalec, který by měl k dispozici veškerou protřebnou dokumentaci by to osvětlil a soud rozhodl.
OTÁZKA (15.1.2017 20:05) Jan - konec předchozí otázky
...na výše zmíněné (vycházeje z toho, že to, co píšu, je pravda - neboť nemáte šanci si to ověřit). Chodí to tak všude? I v Bohnicích? Nebo je stav v jiných léčebnách lepší?
Ivan David: (16.1.2017 12:11)
Nevím, na jakou moji odpověď reagujete.
OTÁZKA (15.1.2017 20:04) Jan
Když jsem se dostal do psychiatrické léčebny v Opavě následkem tripu na LSD, zaznamenal jsem následující zkušenost: 1) Na přivítanou jsem asi na 8 hodin přikurtován k posteli, aniž bych kladl na místě jakýkoliv odpor nebo se vzpouzel (byl jsem již pod vlivem sliných léků). Nesnáším ležení na zádech a nemohu v této poloze usnout. Bylo to utrpení. Jako důvod mi bylo sděleno: 1) "abych si neublížil", 2) "abych si pamatoval, že takové věci nemám dělat" Nemá personál připoutat člověka k lůžku až v případě, pokud jiné prostředky selžou a pacient dál klade odpor a je nebezpečný sobě či okolí? Jaké má pacient možnosti, se bránit? (je-li v danou chvíli schopen komunikovat, což já jsem byl?) Má pocit totální bezmoci - kdyby křičel a dožadoval se propuštění, personál by to přeci právě bral za důvod jej z kurtů nepustit. Jenže, co má dělat jiného? Ležet a mlčet? 2) Po propuštění z kurtů jsem si nemohl odnikud zavolat domů, abych informoval rodinu. Telefon k dispozici nebyl. Musel jsem přemluvit jednoho z pacientů, aby mi půjčil mobil. Neměli by pacienti mít možnost si zavolat? 3) Jediné msíto, kde bylo přes den možno "pohodlně" spočinout (nechtěl-li člověk sedět na zemi na chodbě, kde pořád někdo chodil) byla místnost s potrhanými křesly, kde neustále nahlas hrála televize. Vzhledem ke svému psychickému stavu jsem ale potřeboval klid a velmi špatně jsem to nesl. Terasa byla jen "za odměnu" (tak to stálo v řádu oddělení) a asi jen na dvacet minut denně. Jsem nekuřák, takže posedět do kuřárny jsem nechodil. Neměli by pacienti, zvláště, jsou-li psychicky "na dně", mít místo ke klidu a odpočinku? Je vhodné dávat takové místo jen "za odměnu"? Celkově jsem měl pocit totální bezmoci vůči systému, ve kterém jsem se ocitnul. V podstatě nikdo se mnou nemluvil o tom, jak se cítím, a co bych chtěl. Až po několika dnech lékařka těžce před propuštěním. Rád bych znal Váš názor na výše zmíněné... [tato otázka byla zkrácena]
Ivan David: (16.1.2017 12:11)
Nejsem příznivcem lidských práv na LSD. Těžko říci zda a proč Vás v Opavě přikurtovali. Jestliže Vás přijali na oddělení, odpovídají za Vás. Nemohu vyloučit, že postupovali špatně. Vy máte pocit, že máte "právo" na LSD a domníváte se, že pro ostatní z toho vyplývá povinnost o Vás pečovat k Vaší plné spojojenosti. Oni by tu povinnost neměli, kdyby jste nevyužil svého "práva na LSD". Užití LSD je vždy "zneužití" a pokud jste užil dobrovolně, předpokládám, že ano, následky máte nést sám.
OTÁZKA (15.1.2017 19:41) Anna
Manžel má paranoidní schizofrmii, je mu 63 let. Dlohodobě bere Olanzapin Apotex 5 mg.V léčebně byl před 5i lety. Vždy po přeléčení má o hodně lepší chování cca půl roku. Pak se jeho stav zase zhoršuje. Jsme manželé 28 let, můžu posoudit. Podle mě léky pomáhají jen k dobrému spaní, nic víc. Manžel nemá vůbec o nic zájem, je apatický, zanedbává se, co se týká hygieny. Je i tělesně postižený, chodí s franc.berlemi.Ven jde 1x za 5 dní, pár kroků. Jinak sedí a denně je až 16 hod v posteli. Jelikož se neprojevuje agresivně, není důvod k přeléčení v léčebně. Já to vidím ale jinak, potřeboval by přeléčení 1x za rok. Jak by mi mohl někdo pomoct, aby manžel vůbec věděl, že žije. On jen přežívá ve svém světě. Je mi ho líto a chtěla bych mu pomoct. Děkuji za odpověď.
Ivan David: (16.1.2017 12:04)
Nevím, jak co nejzdvořileji sdělit, že se mýlíte. Pokud Váš manžel opravdu trpí schizofrenií, pak účiny Olanzapinu jsou mnohem komplexnější než že by šlo jen o příznivý vliv na spánek. U dlouhodobě nemocných schizofrenií je někdy obtížné rozhodnout, nakolik je nedostatek zájmu a iniciativy důsledkem vlasního nepříznivě probíhajícího onemocnění a nakolik důsledkem nedostatečné stimulace v málo podnětném prostředí. V různé míře má vliv obojí. Tito pacienti s chronickou zvlášť nepříznivě probíhající schizofrenií obvykle dávají přednost naprosté pasivitě. Mimochodem paní ombudsmanka a její spolupracovníci to pokládají za "lidské právo" nemocných nechat je povalovat "když chtějí". Kdyby měli odbornou úrověň věděli by, že je to špatná praxe a podporovali by naopak aktivizaci nemocných i "proti jejich vůli". Snažte se manžela nutit k činnosti, aspoň k té, kterou dělá nejméně nerad. Tak ho udržíte aspoň v relativně příznivé kondici. Pokud v okolí působí nějaká kvalitní, aktivní smysluplná organizace nabízející v tomto ohledu pomoc, zkuste se s ní spojit.
OTÁZKA (15.1.2017 19:20) Lucie
Dobrý den, nebojujte někdy s myšlenkou, že relativně zdravý člověk může v bezútěšnosti prostředí, kde není normální nic, ani obvyklý vnitřní stav v jeho těle, neboť se octne pod vlivem silných léků, podlehnout neúměrnému tlaku na podmínku dosažení nějaké vize normality a zcela se ztratit? To jest, zbláznit se?
Ivan David: (16.1.2017 11:55)
S myšlenkami nebojuji, hledám řešení nebo se smířím s neřešením toho, co vyřešit nemohu. Laická veřejnost podíl vlivu prostředí na procesu vzniku duševní poruchy velmi přeceňuje, protože laicky hledá "příčinu" a najde často nějakou falešnou- v vlivu okolí. Například jako v "Babičce Boženy Němcové", že Viktorku uhranul černý myslivec. Těžko mohli vesničané řijít na to, že jde o nedbytek dopaminu v jistých strukturách mozku. Křehké osobnosti mají samozřejmě větší problém udržet svoji psychickou stabilitu. A ti, kteří mají problém udržet svoji psychickou stabilitu jsou křehcí. Vnější příčiny jsou poměrně zřídka hlavními příčinami poruchy (u hospitalizovaných asi 4%).
OTÁZKA (15.1.2017 18:32) Martina
Měli by lékaři psychiatrických diagnóz spolupracovat s rodinou pacienta, pokud o to rodina i pacient stojí? Ze zkušeností vím, že namítají, že u zletilých pacientů není třeba. Je správné, když lékaři nesledují, jak s pacienty zachází sestry? Mám na mysli něco jiného než jak podávají léky apod. Nezajímají se, jak s pacienty jednají. Komu si lze ztěžovat, pokud s jednáním sester nesouhlasím - lékaři neřeší, co nevidí. Je možné podávat pacientovi léky, aniž by věděl co je to za lék? Sestra prý nemůže podat info a při nesouhlasu dělá zápis "odmítá léky", což často znamená zákaz vycházek apod. Zní to jak z filmu, ale děje se to.
Ivan David: (16.1.2017 11:48)
Lékaři vždy s blízkými pacientů spolupracovali, pokud je to pro léčení přínosné, a to většinou je. Problém je v tom, že v době "lidských práv ad absurdum" s tím pacienti musejí výslovně souhlasit. A jim se to začasté nelíbí. Někteří blízcí si ovšem spoluprávi představují jako plnění svých příkazů personálem. Spolupráce ovšem předpokládá oboustrannost. Tendence některých sestrer je se "emancipovat" a nepodléhat vedení lékaři. Někteří vedoucí z řad ošetřovatelského personálu tuto tendenci velmi podporují. Oddělení, kde vládnou sestry, je příšernost - nakonec i pro sestry samotné. Někteří lékaři se vyhýbají konfliktům s ošetřovatelským personálem jadnak z alibismu, jednak z pudu sebezáchovy, neboť ošetřovatelský personál, vůči kterému nemohou uplatňovat odměny a tresty dovede jejich práci velmi ztížit a znepříjemnit. Všude, kde je ve vedení dualismus, trpí kvalita výsledné činnosti. Nezpochybnitelným šéfem má být primář. Nese odpovědnost a musí mít i nástroje ovlivnění. (Tečka!) Pacienti, pokud sami nejsou lékaři specialisty nikdy nevědí "co je to za lék". Je však zbytečné jim tajit, jak se lék jmenuje. Za výsledek odpovídá lékař, tak musí rozhodovat. Pokud chce rozhodovat pacient, tak ať se léčí sám. To nesmí platit u pacientů, kteří nejsou schopni rozpoznat, že braním či nebraním léků škodí sobě nebo jíným. Sestra má za úkol podávat ordinované léky. Ordinaci má vysvětlit ošetřující lékař. Na vycházky má nárok každý, kdo není hospitalizován nedobrovolně. Vycházky nesmějí narušit teraputický režim a režim oddělení. Pokud pacient režim nedodržuje a je hospitalizován dobrovolně, má být propuštěn.
OTÁZKA (15.1.2017 18:15) Michal
Dobrý den, Dokáže zdravotní systém odhalit syndrom vyhoření u pracovníků, kteří přicházejí do styku s duševně nemocnými?
Ivan David: (16.1.2017 11:34)
Nedokáže, protože systém není a ani mimo systém se tím příliš nikdo nezabývá krom některých akademických pracovníků. Určitě se na tom dá "udělat" PhD. Vyhoření pracovníků je problém všude na světě. Proto Vydrží jen ti odolní - a těch ubývá. Proto je personál psychiatrických nemocnic nadprůměrně starý proti jiným oborům. Proti vyhoření se bojuje těžko. Jde o souběch osobnostních dispozic, výchovy, podpory (nebo její absence) a faktické náročnosti práce.
OTÁZKA (15.1.2017 18:05) Marcel Pokorný
Dobrý den,matka mého kamaráda byla s Alzheimerovou chorobou umístěna do domu s pečovatelskou službou.Když za ní přišel ráno byla aktivní,ale když ji přišel navštívit k večeru,tak byla a nejen ona naprosto apatická.Domnívá se tedy,že je personál něčím utlumoval aby tzv. ty babky a dědkové nezlobili. Byla hospitalizována v Beřkovicích kde si s ní personál hrál,věnoval se jí a vyráběli spoustu věcí.V další léčebně se poflakovali po chodbách a sestry hráli na počítači hry a tady v pečovatelském domě ji pro změnu utlumovali.Je možné že se to stává,že je to normální ? Dá se s tím něco dělat,tak aby nebyl pacient posléze vystaven šikaně personálu. Jeho maminka zesnula a on s tím nehodlá nic dělat,tak se ptám pro to,že už také nejsem nejmladší a až mě tam mladí šoupnou,nechci polykat bobule a koukat celý den do blba. Děkuji za odpověď
Ivan David: (16.1.2017 11:30)
Otázka je to velmi komplexní. Různá oddělení někdy i téže nemocnice mají různou úroveň péče. Je to jednak na personálu a vedoucích pracovnících aby udrželi správnou praxi. Dnes je obtížné sehnat (za ty peníze) nejen kvalitní personál, ale i kvalitní vedoucí. Druhou podstatnou věcí je naprostý nedostatek kontrolní činnosti. Mám na mysli průběžné kontroly. Ty byly s velkou slávou zrušeny v roce 1991, když tehdejší ministr Doc. Bojar zrušil krajské ústavy národního zdraví, které na území své působnosti kontroly prováděly. Sám věděl, že je to špatně a tvrdil, že musí být organizována jiná kontrolní činnost. Od té doby žádná organizována nebyla, Koncepci oborů zajišťovali "hlavní odborníci". Ti byli zrušeni v zápalu boje proti "komunismu". Proto většina oborů žádnou použitelnou koncepci nemá. Ostatně nebylo by možno ji zasadit do kontextu koncepce celkové, protože ta neexistuje. Nabízí se otázka, co jsem udělal jako ministr. Předložil jsem koncepci zdravotnictví, jejíž přijetí ve vládě zablokoval Špidla, protože se obával, že bych byl hůře vyhoditelný, o což od počátku usiloval. Navrhl její "vzetí na vědomí, aby nebyla závazná". Moji snahu vrátit do systému koncepci a průběžné kontorly hodnotili politici a jim poplatní novináři jako návrat k socialismu, kterému je nutno stůj co stůj zabránit. Protože není průběžná kontrola, je o to více případů špatné praxe. Řeší se až maléry, nejčastěji až po mediální aféře. "Řeší" je Ministerstvo zdravotnictví, vedení nemocnic, lékařská komora... Tam samozřejmě hrozí, že je podle potřeby řešitelů zveličí nebo bagatelizují. Pak nastoupí policie a soudy a soudní znalci... Co můžete udělat? Můžete si stěžovat, to znamená se nebát. A také chválit příkladnou praxi- tedy v tomto případě příslušné oddělení Psychiatrické nemocnice Beřkovice. Nemyslete si že pochvaly a stížnosti jsou lhostejné těm, kterých se týkají. Pokud jde o tlumení, je to forma "omezovacích prostředků" a je to vadná praxe od samého počátku. Od osmnáctoho století a někde i dříve až do padesátých let se podávalo opium a jeho deriváty. Čím je méně personálu a čím jee horší, tím více nadbyxtečných tlumivých prostředků. V některých případech jsou samozřejmě nutné.