Jsou-li důvody, proč mám být hrd na své nezasloužené češství, pak je to náš jazyk. Zajímalo by mě, jak třeba Mongol řekne: „Nenaolejuje-li tě Julie, naolejuji Julii já.“ A strnulá angličtina se zmohla jen na nepřeložitelné hříčky nebo vtipy typu „Two rums to room 222!“ Čeština umí nádherně zdrobnělinkovat, ale i skrývat a mlžit, mnohem nápaditěji než věčným no comment z uslintaných politických retů.
Naposledy, obávám se, spolkl anakondu lži předevčírem v LN právem vychválený Martin „Geronimo“ Věchet, zakladatel trutnovského festivalu Open Air. Dosud rázně mýtil z programu bývalé agenty StB, takže si Na Bojišti žádný Nohavica, Jim Čert nebo Hejma nevrzli. Z neznámých důvodů však změkl v případě zpěváka Petra Ulrycha. Prý mu stačilo umělcovo prohlášení, že si ho bez jeho vědomí napsali do seznamů policisté, aby ho kompromitovali za píseň proti okupaci v srpnu 1968. Pakliže Ulrych vyzývá, že si každý může přečíst v archivu, co tam asi bylo, nuže, přečetl jsem si to „asi“.
Estébáci se k jeho údajné kompromitaci rozhoupávali celých šest let, než jim pod krycím jménem Samorost v roce podepsal v roce 1974 tzv. verbovku. Po čtyřech letech byl převeden do kategorie důvěrník. V poznámkách je zmíněna jak jeho vlastní zpráva, tak přijetí finanční odměny. Taky ji zřejmě vzal bez vědomí.
Nejen ze slávistické škodolibosti jsem se dosti pobavil, kterak vedení fotbalové Sparty slovně kličkovalo kolem posledního skandálu nepostradatelného Tomáše Řepky, který se po domácí pohárové ostudě se Žilinou měl zpumprdlíkovat U Ševce Matouše. Generální sportovní ředitel a trenér Josef Chovanec prohlásil: „Říkal mi, že tam byl, že se tam pohyboval.“ No, jestli se po třech vypitých lahvích vodky ještě hejbal, není to tak zlé. Já obvykle v restauracích radši sedím a čekám, že se budou kolem mě pohybovat spíš číšníci.
Jiný nedávný příklad. V Instinktu 31/2010 se nechal zkušený novinář Milan Šíma v rozhovoru s Michalem Davidem zavléct do bezmála filologické debaty nad pojmem „normalizační.“
Je- li to vůbec proveditelné, zpěvák se tváří, že je hloupější, než vypadá, když tvrdí: „Všichni, kdo v té době zpívali, byli normalizační umělci... Všichni v té době, kteří jsme pracovali a nebyli jsme zrovna disidenti, jsme byli normalizační.“ Pane Davide, pověste si už laskavě třeba nad postel mé vysvětlení, že tím pojmem se označují bezpáteřné kreatury, které přes známosti s komunistickými vysokými funkcionáři získávaly byty po emigrantech a zpívaly v kapele, jíž psal texty Müller, vedoucí oddělení kultury na ÚV.
A nazývá-li David spartakiády „sportovně-společenskými akcemi“ a tvrdí-li, že „tam lidé vystupovali s nadšením“, totéž lze jistě říci i o přehlídkách zdravé německé mládeže, které tak přesvědčivě točila Leni Riefenstahlová.
Nejvýmluvnějším jazykem může být ovšem i ticho, jak dávno ví svět pantomimy a cirkusu. Teď mi to na festivalu Letní Letná geniálně předvedla skvělá francouzská dvojice Atelier Lefeuvre&André v představení Bricolage Erotique.
