Třetí díl letního putování po moderní slovenské architektuře věnuji mimo jiné projektantům, kteří tam působili, ale nebyli rodilými Slováky. V zemi totiž nebylo až do konce druhé světové války vysoké architektonické učiliště ani obdoba pražské Umprum či Akademie, a tak museli Slováci studovat v Budapešti, Vídni, Praze nebo Brně – to byl případ Dušana Jurkoviče (Orientace LN 3. července), Milana Michala Harmince nebo z mladší generace Kotěrova žáka Klementa Šilingera či absolventa pražské techniky Emila Belluše (Orientace LN 10. července).
Na Slovensko také přicházeli čeští a moravští architekti. Mnozí tam založili studio a působili trvale – například František Krupka, Alois Balán, Josef Marek, František Faulhammer nebo Plečnikův žák Jindřich Merganc, jiní projektovali ze svých pražských nebo brněnských atelierů (Adolf Benš, Rudolf a Jaroslav Stockarové, František A. Libra, Jaromír Krejcar, Jan Víšek, Josef Polášek, Bohuslav Fuchs a mnozí další). Významná byla ovšem i činnost maďarských, německých a zejména židovských projektantů usazených na Slovensku.
Maďarská pohádka Maďaři přinesli na počátku století z Budapešti zvláštní typ jakési pohádkové secese, kterou reprezentují zejména kostely v Bratislavě, Muľe a Hurbanovu navržené Ödönem Lechnerem, resp. Wagnerovým žákem Istvánem Benkó Medgyaszayem. Jen drobný vzkaz ke slovenským památkářům: Lechnerovu kostelíku sv. Alžběty v Bratislavě se sice říká Modrý, název ale pochází od modře glazovaných tašek. Fasády měl v odstínech holubičí šedi. Nynější azurové průčelí, šmolkové okenní rámy a kostelní lavice neodpovídají původnímu záměru a působí takřka pouťově.
Zejména na židovské architekty se v komunistické éře rádo zapomínalo. Patřil k nim také mimořádně nadaný Friedrich Weinwurm, jehož bychom mohli označit za slovenského Adolfa Loose. Samostatně nebo ve dvojici s Ignácem Vécseim projektoval noblesní vily, činžovní domy a sanatoria v Bratislavě nebo Vysokých Tatrách. Další architekt, Artur Schlezinger-Szalatnay, byl autorem synagogy v Bratislavě nebo působivé cihelné dostavby tureckých lázní v Trenčianských Teplicích. K významným funkcionalistům patřil Endré Szönyi, který v Bratislavě vydával trojjazyčný výtvarný a architektonický časopis Forum. To bylo v meziválečném období unikátní periodikum – nejen svým avantgardním zaměřením a skvostnou grafickou úpravou, nýbrž i mimořádnou tolerancí k různým etnikům i stylům (což bylo v rozhádaných Čechách v té době nemyslitelné).
Szönyi spolu s německým architektem Franzem Wimmerem navrhl rovněž moderní termální koupaliště v Piešťanech. Ale jsou tu četná další jména: Christian Ludwig byl autorem prvního slovenského mrakodrapu – domu Manderla v Bratislavě i funkcionalistického obchodního domu Brouk a Babka tamtéž. Významným přínosem byla i díla Emila Brülla, Emericha Spitzera, Ferdinanda Silbersteina, Oskara Singera, Michala Maximiliána Scheera, Pavola Weisze, Desidera Quastlera, Gočárova žáka Eugena Rosenberga a mnohých dalších. Řada z nich buď nepřežila holokaust nebo emigrovala... Opravená Masarykova Bystrička Milým překvapením byla pro nás návštěva Masarykovy letní rezidence v Bystričce u Martina. Naposledy jsem ji viděl se svým slovinským kolegou Damiánem Prelovšekem v polovině 90. let a byl to tehdy smutný pohled na zanedbanou stavbu, z níž mizely všechny stopy po původních majitelích a které hrozila necitlivá adaptace. Nyní jsme nalezli budovu ve velmi dobrém stavu a v péči ing. Jána Barty.
Rezidenci navrhl ve stylu zjednodušeného klasicismu ve druhé polovině 20. let Jan Pacl – pražský architekt, stavitel a spolupracovník Dušana Jurkoviče. Současný majitel navíc zrekonstruoval původní interiér přijímacího pokoje, včetně všech detailů. Některé prvky pocházejí od Josipa Plečnika – například „šakalí“ kliky, které najdeme i na Pražském hradě, garnýž salonu nebo snad i oplocení přilehlé zahrady.
Velkým dojmem na nás zapůsobila i četná díla architektury 60. a 70. let. Některá jsou vzorně rekonstruována, jako třeba hotel Panorama ve Štrbském Plese (Zdeněk Říhák), jiná na rehabilitaci čekají (překvapil nás třeba velkoryse řešený komplex budov s nákupním centrem v Martině arch. Ivana Matušíka v „bruselském“ stylu). Slovenští architekti byli v této době odvážnější než jejich čeští kolegové. Svědčí o tom četné stavby mezinárodní úrovně – Fullovo muzeum v Ružomberku od Martina Kusého, bratislavská budova rozhlasu v podobě obrácené pyramidy (Štefan Svetko, Štefan Ďurkovič, Barna Kissling), skulpturalistický Památník SNP v Banské Bystrici sochaře Jozefa Jankoviče a architekta Dušana Kuzmy a koneckonců i známá silueta Bratislavy, most SNP (Jozef Lacko a kol.) – jen kdyby budování jeho předmostí neznamenalo zánik starého ghetta!
Jako zjevení pak působí stavba, u níž jsme naše týdenní putování zakončili: bratislavské krematorium architekta Ferdinanda Milučkého (*1929) z let 1962–1968, které leží nedaleko výpadovky na Prahu. To je dílo světové úrovně, mistrovsky vkomponované do krajinné scenerie. Kompozice jednoduchých kubických hmot – beton, sklo a dřevo v kontrastu s romantickou krajinou je asi nejblíže dílům brazilského génia Oskara Niemayera. Podle mého názoru je to nejvýznamnější realizace na území bývalého Československa po druhé světové válce. Věru krásné rozloučení s pestrou slovenskou architektonickou scénou 20. století!
***
Slovenští architekti byli v 60. a 70. letech odvážnější než jejich čeští kolegové. Svědčí o tom četné stavby mezinárodní úrovně – třeba Fullovo muzeum v Ružomberku.
O autorovi| Zdeněk Lukeš, historik a architekt
