Zahnán jakousi povinností do prostor obchodního centra, připadal jsem si o víkendu jako osamělý a frustrovaný průzkumník, jehož vystřelili na planetu růžových srdíček – schylovalo se k Valentýnovi. Svátku, jenž je v našich končinách relativně nový a bez nějž bychom se – pokud bych do toho měl co mluvit – v klidu obešli. Redukce lásky na ťuťuťu ňuňuňu je nad moje síly, možná je to především moje chyba, ale stejně...
Ataku cukerinové sentimentality jsem vzdoroval připomínáním té druhé svatovalentýnské tradice, která v mém – jak se hezky říká – osobním i pracovním životě (nebo přesněji na pomezí obojího) hrála roli daleko významnější. Mám, jak jinak, na mysli památku takzvaného Svatovalentýnského masakru v roce 1929 v garáži ve čtvrti Lincoln Park v Chicagu, kde střelci najatí italským gangem Ala Caponeho zavraždili sedm lidí z polsko-irského gangu Bugse Morana, včetně samotného kápa. Ve slavné komedii Někdo to rád horké je tahle událost jasně parafrázována, viděl jsem tu scénu poprvé, když mi bylo asi deset let, a legrační mi věru nepřišla. Samopaly Thompson, pár chlapáckých průpovídek, nešťastný zřízenec, který se nestačil schovat a šel ke zdi spolu s ostatními, psí dečky na nohou velitele popravčí čety.
O autorovi| Ondřej Štindl, redaktor LN
