Hoch z proletářské rodiny z Valašské Bystřice na Zlínsku se vyučil krejčím a sedm let pracoval v oděvních závodech firmy Rolný v Prostějově, kde začal hrát ochotnicky v Divadle Hanácké obce. Prošel posléze scénami v Uherském Hradišti, Gottwaldově, Olomouci a od roku 1962 se na třiatřicet let usadil v bývalém Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého v Praze.
Když bohyně Thalia rozdávala hercům talent, Pastorka zjevně obešla velkým obloukem. O to víc doháněl svou naprostou uměleckou nepoužitelnost neochvějným stranickým zápalem a funkcionářstvím. Jak ostatně napsaly Haló noviny, „byl především čestným člověkem, skromným komunistou“. Škodolibí masochisté se chodili kochat zejména jeho Leninem v Pogodinově Kremelském orloji.
Do dějin naší kinematografie se nechvalně zapsal coby několikanásobný představitel Klementa Gottwalda ve Vávrově zfalšované trilogii Dny zrady (1973), Sokolovo (1974) a Osvobození Prahy (1976), v Ozerovově válečné epopeji Vojáci svobody I, II (1975, 1978) a v televizních inscenacích Jak to bylo v Únoru (1972) a Přitažlivost země (1978). Objevil se také v rolích družstevníka Ládi v Papouškově pokusu o komedii Televize v Bublicích aneb Bublice v televizi (1974), chalupníka, který příkladně jako první vstupuje do zakládaného JZD v Kachlíkově blábolu O moravské zemi (1977) či předsedy okresní kontrolní a revizní komise v ještě horším díle téhož režiséra Na koho to slovo padne (1979).
Jak bylo opožděně oznámeno, zemřel zapomenut v pátek 22. ledna v Praze.
O autorovi| Profily osobností, které opustily tento svět, připravuje Jan Rejžek
