Matka zemřela v jeho sedmi letech. Bylo mu dvacet, když ho na počátku německé invaze do Francie zajali, ale brzy jim utekl. V Paříži vystudoval filozofii na Sorbonně pod vedením Gastona Bachelarda. Za svou první prózu Caesarův komplex získal v roce 1946 Stendhalovu cenu.
Do češtiny Věra Dvořáková převedla jeho Vejce pro maršála aneb Deset let ze života jednoho mlékaře (1952, Mladá fronta 1962), satirický román zobrazující lidskou malost za okupace. Ten v roce 1980 Edouard Molinaro natočil jako televizní film, autor v něm měl malou roli. Pak Hrůzy lásky (1963, Mladá fronta 1966, 1981), příběh stárnoucího seladona a mladé dívky. Romanista Petr Kyloušek o něm soudí: „Obdiv ke Stendhalovi ho přivedl k analýze milostného citu v moderním nivelizovaném světě… v níž se dialogická románová forma prolíná s esejem a pamfletem.“ Psal také ostré polemické eseje, v nichž pranýřoval konformismus a šosáctví. V roce1978 mu dokonce pařížský byt zničili atentátem. Jeho dílo je plné hlubokomyslných myšlenek, které si různé magazíny s oblibou vybírají coby citáty dne. Třeba: „Skutečný optimismus nespočívá v přesvědčení, že všechno dobře dopadne, ale v názoru, že ne všechno půjde špatně.“ Překládal zejména Hemingwaye, Capoteho a G. K. Chestertona. Od roku 1978 byl členem Francouzské akademie. Zemřel v pondělí v Paříži. Byl ženat s Camille Lemercierovou, měli syna Frédérica a dceru Claru.
O autorovi| Profily osobností, které opustily tento svět, připravuje Jan Rejžek
