Když máme zrovna Dušičky, dovolím si nasadit trochu smutečního tónu. Po více než století existence skončila nedávno svůj život brněnská hospoda U Čápa. Jedinečné místo. Ano, nakonec to byl skanzen socialismu. Ovšem i skanzen života lidí, kteří tam chodili, takže ten socialismus se jen tak škrtnout nedá. Ano, za dveřmi umakartový pult na stojáka, popelníky z plechovek od solviny, na hajzlu nezaměnitelný smrad, urvaný kohoutek nad umyvadlem, plechový větrák, polité ubrusy a blikání světly hodinu před zavíračkou, protože další bečka se už přece narážet nebude.
Ovšem nepřijít kdysi k Čápovi, nepoznal bych panoptikum lidí, kteří se mi stali směrodatnými, a taky bych neslyšel nic o cvičených překladatelských opicích. Ale to vám vysvětlím až na konec. Neseznámil bych se s jistým panem Juanem, který štamgasty nazýval los čapistas, a jeho rodný španělský jazyk by se nestal mým občasným pracovním prostředkem. Nevyprávěl by mi Dalibor Vrba o Cortázarovi, nezavítali by hned dva další slovutní argentinští autoři k Čápovi na guláš a desítku, což se jim líbilo víc než recepce ve sterilních hotelích, na které je zvali jinde. A nevyslechl bych ani svérázné povídačky, které jsem si pak občas dovolil použít v překladech.
K Čápovi chodili studenti, inženýři, Cikáni, bezdomovci, kapacity z fakulty lékařské, přírodovědecké i filozofické. Malíři pokojů i obrazů, muzikanti, zedníci, historikové, pedagogové, dobrodruzi. Anglisti i Angličané, germanisti i Němci, lusitanisti. Jednou jsem tam nahlas imitoval, co sprostého jsem slyšel na výletě v Itálii, a nečekaně se ukázalo, že je přítomen i nějaký zbloudilý Ital. Také rusisti, jako byl docent Pospíšil se svou věčnou kostkovanou taškou a fenomenální pamětí, díky níž znal i studenty, kteří neměli s rusistikou nic společného. A mezi všemi těmi filology postava nejobávanější, Toníček Soviš, latiník, který už umřel, ten Toníček ve starém olezlém kabátě, který všem radil, jak mají co vyslovovat, a nikdy nedal, než to mnohokrát zopakoval.
Že by to bylo u Čápa zrovna nádherné, to tedy nebylo, a zvát tam dámu se hodilo jen pro případ, že se jí chcete zbavit. Ale bylo to poslední shromaždiště, kde jste mohli určité lidi spolehlivě najít. Pravda, až dorazily k Čápovi mobilní telefony (a to bylo později než kamkoli jinam), začala pozbývat i tahle výhoda smyslu.
Ale konečně k těm opicím. Jinde než v této hospodě bych nezažil ani debaty s jistým panem Ludvíkem, velkým odborníkem na predikátovou logiku, neschopným ovšem nikomu z přítomných vysvětlit, co to taková predikátová logika je. Jednou jsme zase nedokázali vysvětlit my kolemsedící jemu, že postrádá veškerou logiku jeho nápad přestavět vířivou pračku na automatickou. A zrovna tehdy se Ludvík rozčílil, že k logice se můžou vyslovovat jen lidé vhodných intelektuálních schopností, nikoli nějaké cvičené překladatelské opice. Přesně tak to řekl a nemyslel tím pravděpodobně jen mě a kolegu Šimka, kteří jsme tam zrovna byli, ale všechny vykonavatele zmechanizovaných zaměstnání bez invence.
Jenže po letech musím uznat, že to občas sedí. Ostatně se ukazuje, že všelijaké monotónní zakázky se platí lépe než jen průměrně kreativní, o nějaké beletrii nemluvě, takže nedělat pořád jen cirkus nám zůstává pouhou občasnou ambicí. Kde ale teď hledat Ludvíka, abych mu řekl, že měl vlastně recht? Když jsou čápovci ztraceni ze světa, tedy i ze slovníku, ba jako los čapistas i v překladu?
Že by to bylo u Čápa zrovna nádherné, to tedy nebylo, a zvát tam dámu se hodilo jen pro případ, že se jí chcete zbavit
O autorovi| Jan Mattuš, překladatel
