CANNES Když na velké tiskové konferenci v dubnu ředitel festivalu v Cannes Thierry Frémaux naznačil, že letošní výběr filmů byl „problematický“, znělo to už trochu podezřele. Obavy ze slabého, nemastného neslaného roku se naplno potvrdily během prvních dnů konání festivalu. Soutěž zatím nepřinesla opravdu silný titul, ale spíše řemeslně dobře odvedené snímky na známá témata (odcizení vztahů, nefunkční rodiny) a dvě autorské hvězdy, které nezklamaly, ale ani ničím nepřekvapily: nový film Woodyho Allena uvedený mimo soutěž Potkáš vysokého tmavého cizince a poslední film Mikea Leigha Další rok.
Krize jako by se tak dotkla nejen filmového průmyslu, který ještě pořád nabírá dech oproti minulým letům, ale nakonec i autorské tvorby samotné. Po slabém Berlíně, na což už si všichni tak trochu zvykli, zřejmě poprvé přichází i slabé Cannes. Kam zmizeli antikristi?
Zatímco v předchozích letech se vám těžko mohlo stát, že byste narazili na špatný film, a soutěž přinášela kontroverzní objevné tituly, jako například loňský Antikrist, kde se na projekci bučelo, pískalo i tleskalo, letos se na podobné tituly stále čeká.
Soutěž zahájil film francouzského herce a už i čtyřnásobného režiséra Matthieua Amalrika Turné vyprávějící o vyžilém pařížském televizním producentovi, který se vrací z Ameriky s osobitou striptérskou show postarších silnějších amerických žen, jež si svou show dělají věru po svém. Film se ale brzy rozpadá a nakonec vlastně nevypovídá pořádně o ničem, není ani portrétem producenta, žen nebo showbyznysu jako takového a čerpá jen z několika silných dokumentárních momentů.
Amalrikův film vlastně vystihuje podobu mnohých dalších filmů, které se vyznačují podobnou strukturou - totiž základní absencí velkého příběhu. Filmy jako by na něj rezignovaly a narativně se rozpadávaly do různých epizodických, anekdotických mozaik, které se napájejí z vedlejších zdrojů, z různých stylistických, už osvědčených metod.
Snímky jsou často variacemi na téma krize rodiny nebo rodiny, která se ocitá v ohrožení. Jako by tak přinášely opačnou temnou stranu pohledu na lásku a partnerství, jenž má člověk k vidění v běžné mainstreamové distribuci v multiplexech prostřednictvím romantických komedií. Festivalové filmy řeší vztahy jako to základní, co provází dnešní generaci. Jak to vystihuje dánská režisérka Charlotte Sieling, která o svém filmu Nad ulicí, pod vodou, vyprávějícím, jak jinak než o rozpadu manželství, říká: „Film je příběhem o mé vlastní generaci, o generaci, která má všechno a může udělat všechno - kromě toho, jak se srovnat s tím, jak žít v partnerském vztahu.“ Nezadržitelně se blížící rozchod Mezi nejzajímavější dosud uvedené filmy patří rumunský film Radua Munteana Úterý po Vánocích uvedený v sekci Jiný pohled. Natočený v realistickém stylu rumunské nové vlny, v dlouhých nepřerušovaných záběrových sekvencích, s autentickými dialogy a hereckými výkony, film vypráví celkem banální příběh o tom, jak muž musí volit mezi manželkou a milenkou. Styl filmu je ale pozoruhodně přesný, nedramatizuje ani netlačí na momenty s potenciální hysterií, ale nezvykle přesně vystihuje mužův život, jeho rutinu s manželkou i milenkou, nepřítomnost doma i rozpolcenost u milenky, jeho nevůli k zásadnímu kroku a zároveň nezadržitelné plynutí k momentu jej udělat.
Osvěžením bylo i uvedení kanadského filmu Heartbeats, rovněž v sekci Jiný pohled, dvaadvacetiletého autora Xaviera Dolana, jenž byl objevem loňského Cannes. Jeho film charakteristicky nemá příběh, ale je spíš impresivními postřehy poskládanými z výpovědí teenagerů o lásce. Slabou chvilku si vybral Stephen Frears, jeho mimo soutěž uvedená Tamara Drewe je až neuvěřitelně trapnou komedií založenou na nejlacinějším humoru.
Festival se pomalu přehupuje do druhé poloviny, která slibuje zajímavější program ve všech sekcích, hlavní soutěž nevyjímaje. Dočkáme se nového filmu Abbase Kiarostamiho s Juliette Binoche v hlavní roli, asijských filmů a potenciálních favoritů soutěže, Takeshiho Kitana i nového filmu Alejandra Gonzáleze Iňárritua.
lidovky.cz
Více fotografií najdete na www.lidovky.cz/kultura
