Před několika dny zemřel Gerard Damiano. Kdo? Člověk, který způsobil revoluci tím, že natočil pornografický film Hluboké hrdlo. Ten se stal zřejmě nejvýdělečnějším snímkem všech dob a zároveň symbolem jedné doby: v 70. letech se dalo ve velkých městech USA porno vidět i v běžných kinech a mezi vyšší střední třídou se považovalo za „šik“ o něm diskutovat. Situace byla samozřejmě komplikovanější, jak dokládají i čtyři protichůdné autobiografie hlavní „herečky“ Hlubokého hrdla Lindy Lovelace, ale status milníku kinematografie už tomuhle dílku nikdo neodpáře.
Člověk nemusí mít načteného Freuda, aby při pohledu do programu kin pochopil, že se drtivá většina kinematografie točí kolem dvou základních lidských pudů: erotu a thanatu, sexu a násilí. Málokdy se je podaří spojit dohromady tak bezešvým způsobem jako v postavě agenta 007 Jamese Bonda, jehož charakter v podstatě nesestává z ničeho jiného. Bondovo nejnovější dobrodružství právě vstupuje do českých kin. Už týden se v nich pak hraje pátý díl hororové série Saw V, postavené na co možná nejkrutějším týrání nevinných lidí. Tomuhle čím dál populárnějšímu žánru se přezdívá torture porn nebo gorenography: ano, jde v podstatě o „zábavu“ stejně přímočarou jako porno, jen se v něm místo souložení uřezávají končetiny.
Rozhodně nevolám po tom, aby se po multiplexech hrála tvrdá pornografie. Jen se jako už tolik jiných přede mnou pozastavuju nad distribuční schizofrenií, která odsuzuje nahotu a libuje si v sadismu. A nemusí jít jen o extrémní příklady jako Saw. Podle americké klasifikace přístupnosti se mohou děti bez problémů dívat i na filmy, kde zemřou násilnou smrtí tisíce lidí - jen při tom nesmí být vidět krev. To je pokrytectví ještě daleko většího kalibru.
O autorovi| Vojtěch Rynda, redaktor LN
