Osobností, které si vydobyly mezinárodní uznání, v českém umění nenajdeme mnoho. Ve dvacátém století mezi ně patří Zdeněk Pešánek (1896–1965), umělec rozkročený mezi sochařství, architekturu, umění pohyblivých obrazů a nová média v době, kdy vlastně ještě žádná nová média neexistovala. Jeho význam bývá shrnut do krátkého sdělení: Pešánek patří k zakladatelům kinetického umění. Ano, Pešánek dělal sochy ze světla, z hudby a z pohybu. Mnoho se jich nedochovalo. V Národní galerii najdeme zmenšenou repliku Pešánkovy světelné plastiky pro Edisonovu stanici v Praze. V roce 1930 se stala první veřejnou kinetickou plastikou na světě. Zbylo ještě pár soch s neony, fotografie a návrhy.
Pešánek byl celoživotním outsiderem. Jeho spolupráce s Elektrickými podniky u jeho předválečných, levicově zaměřených kolegů vyvolávala pocit, že kolaboruje s kapitálem. Naopak po druhé světové válce vedlo Pešánkovo upřímné nadšení pro komunismus k prosazování necitlivých architektonických vizí. Navrhoval vybourat část Prahy v okolí Masarykova nádraží, aby tu vznikl prostor pro masové manifestace. Byl fascinován lety do vesmíru a chtěl přebudovat jižní cíp Střeleckého ostrova na pomník Sputniku. Mladí umělci šedesátých let měli z Pešánka spíše hrůzu, než aby k němu s obdivem vzhlíželi.
Pešánkova předválečná tvorba byla rehabilitována až v roce 1999, kdy Národní galerie uspořádala umělcovu retrospektivu. Připravil ji tehdy historik umění Jiří Zemánek, jehož přednáška je jedním z lákadel nedělního pešánkovského setkání v Kutné Hoře. Zde se totiž slavný kinetista narodil a zde u příležitosti čtyřicátého pátého výročí umělcovy smrti připravila Galerie Středočeského kraje (GASK) jednodenní minifestival. Jeho nejzajímavější částí asi bude projekt, v němž studenti místního gymnázia pátrali po stopách, které autor během svého života v Kutné Hoře zanechal. Vbarokním refektáři Jezuitské koleje si premiéru odbude světelná instalace výtvarníka Igora Korpaczewského a k vidění bude pešánkovský fotografický cyklus Hynka Alta.
