Exotika stále existuje, ale není to exotika, jakou by uvítali turisté, říká Marcel Drlík, který působil jako lékař ve Středoafrické republice. Je spojena s bídou a jiným pojetím světa. A s jiným systémem zdravotnictví – i když ten náš se mu podle doktora Drlíka začíná podobat rostoucími rozdíly v kvalitě péče.
* LN Cestovní kanceláře už pořádají zájezdy i na severní pól. Dá se ještě dnes mluvit o něčem jako o exotice?
Středoafrická republika docela exotická je. Je to jedna ze zemí, kde se od koloniálních dob mnoho nezměnilo. Mezi rokem 2000 a loňským rokem, kdy jsem tam byl naposledy, byly jedinou markantní změnou nově natřené patníky v hlavním městě. Život tam běží pomalu. Evropana hned upoutá vedro a vlhko. A že tam téměř chybí staří lidé.
* LN Umírají?
Polovina lidí je ve věku do dvaceti let, jsou tam spousty malých dětí, lidé se ale dožívají nízkého věku. V zemi velké jako Německo je jen 400 kilometrů silnic, zbytek jsou hliněné cesty, v období dešťů obtížně sjízdné. Není tam jediný průmyslový podnik, jen pivovar v hlavním městě. Dokonce i chov skotu ovládá jeden nomádský kmen, Fulbové, kteří umí obstarávat krávy. Na venkově se žije jako na zapadlé české nebo moravské vesnici na začátku minulého století. Téměř sousedská idyla. Lidé žijí pospolu, jsou schopni pohlídat si drobnou kriminalitu. V Africe když něco veřejně ukradneš, tak tě klidně ztlučou kolemjdoucí. Není to jako u nás, kdy člověk téměř nezná v paneláku sousedy. V Evropě lidé žijí ve strašné samotě. Země jako po třicetileté válce
* LN Není tam vidět žádný vývoj – tedy kromě těch natřených patníků?
Těch několik bělochů, co ve Středoafrické republice dlouhodobě žijí, mluví spíše o pomalém úpadku. Zvláště po odchodu francouzské vojenské posádky zmizelo telegrafní vedení mezi některými městy, letiště u menších měst zarostla. Byli tam obchodníci z Belgie či Francie, většina je pryč. Země je chudá, nestabilní, nejsou tam významné architektonické památky. Není to turistická destinace jako Keňa nebo Egypt.
* LN Ale to ještě neznamená, že by nemusela být pro cestovatele přitažlivá.
Pro turisty by přesto byla zajímavá třeba jižní část země, národní park Dzanga-Sangha. Je to jedno z mála míst na zemi, kde se dají pozorovat nížinné gorily. Jsou tam slaniska – mýtiny, kam zvířata chodí pít vodu ze solných pramenů. Vidíte bez stopování a bez námahy, jak se tam sejdou sloni, buvoli... Na severu jsou národní parky, kam v 70. letech jezdil na lov francouzský prezident. Dnes už se tam vůbec nedá jít. Je tam příliš nebezpečno. Nepamatuji si ale, že bych ve Střední Africe někdy narazil na turisty. A ani si nevzpomínám, že by tam nějaká cestovní kancelář nabízela zájezd.
* LN To přece dobrodruhy láká...
Ano, ale pobyt ve Středoafrické republice je pro cizince drahý a je těžké se tam pohybovat. Jediný vstup do země je buď z Kamerunu po zhruba 1500 kilometrech jízdy po prašných cestách. Z jiných směrů – ze súdánského Darfúru, přes pouště nebo pralesy Konga – to nejde. Dá se samozřejmě přiletět do Bangui, hlavního města. Létá se tam z Evropy, ale jen jednou, maximálně dvakrát týdně a letenka stojí přes padesát tisíc korun, což je víc než do Austrálie. A ani pak není lehké se v zemi pohybovat. Vláda je schopna kontrolovat jen území kolem hlavního města. Dál je to jako v Evropě za třicetileté války: nevypočitatelné. Z Čadu, kde jsou prostupné hranice, přicházejí různé bojůvky a po dvou státních převratech v posledních letech se tu potulují „podnikatelé s kalašnikovem“. Když máte samopal, po nějaké době zjistíte, že jednodušší než zasívat na poli je zajít za nějakým zemědělcem, strčit mu před nos kalašnikov a požádat ho o úrodu. Potulují se tam propuštění žoldnéři, zbytky armády i normální banditi. I pro černocha, který to tam zná, je to nebezpečné. Je to ruská ruleta, nikdy nevíte, na koho narazíte.
* LN Co když zůstanu v bezpečné oblasti?
Osamocený běloch bez podpory místních je pro velkou většinu obyvatel jen chodící peněženka, kterou jim Pán Bůh předhodil. Nemůžete se jim divit: oni nemají nic a každý běloch je tam vnímaný jako boháč. Budou se vás snažit využít. Když pojedete autem a budete se snažit řídit co nejpřesněji, stejně vám policie zjistí nějaký dopravní přestupek. I policisté musejí vydělávat. Na druhou stranu, když tam nějakou dobu žijete, vytvoříte si známé a naučíte se pravidla hry. Mně se tam žilo dobře. Mohl jsem se pohybovat v noci po městě, protože jsem byl jejich doktor. Nikdo se mě nesnažil obrat nebo napadnout. Jel jsem třeba za pacientem a nechal na ulici omylem odemčené auto. Když jsem se vrátil, u auta seděla parta výrostků a hlídala mi ho. Ovšem to platilo jen tam, kde mě znali. Rodina, která pořád funguje
* LN Projevuje se v tak zapomenutém koutě globalizace?
Globalizaci potkáte úplně všude. Jel jsem po jedné úplně zapadlé cestě v severních oblastech, kde nejsou žádné asfaltky, jen chatrče postavené ze slámy a nepálených cihel. A i v tomhle největším zapadákově prodávali u cesty marlbora nebo kokakolu. Samozřejmě nevím, jestli to nebyl padělek třeba z Nigérie... Ale že by tam někde žil ušlechtilý divoch, který nic neví o světě značek, to asi ne. Byť jsou tam pořád místa, kde děti neviděly nikdy bělocha.
* LN Střední Afrika je jedna z nejchudších zemí, ale podle britského časopisu Ekolog vede v žebříčku udržitelného rozvoje. Jak se místní chovají k přírodě?
Řekl bych, že vedou v udržitelném rozvoji poněkud nedobrovolně. Absolutně tam není nějaké povědomí o ochraně přírody. Když chtějí obdělat další kus půdy, nemají problém zapálit část buše. Na druhou stranu: protože je to tak strašně chudá země, funguje tam prakticky bezodpadové hospodářství. Nikdy jsem tam neviděl skládku. Kdyby vás třeba napadlo odhodit plastovou lahev, sebere si ji okamžitě nějaký kluk – na vodu nebo arašídy.
* LN O životě v Africe se říká, že je založen na osobních vazbách.
Afrika stojí a padá s rodinou. Když jste v nemocnici, tak s vámi musí přijít rodina, která vás živí, pere vám prádlo a čistí obvazy. Nemocnice jenom aplikuje léky a léčí. Tradiční rodina je tam tak silná, že to funguje. A to širší rodina než u nás, v jejich jazyce se používá stejné slovo pro sestru a sestřenici. Nedokážu si ale představit, že by ve Středoafrické republice fungovala středně velká továrna, kde by pracovali lidé, kteří se navzájem neznají. Nefungovalo by to.
* LN Co přinášejí příbuzní nemocným do nemocnice k jídlu?
Hlavně maniok s různým ovocem a zeleninou. Placky z manioku bez ochucení chutnají jako bílá lepicí pasta. Dodávají hodně energie, ale rozhodně to není vyvážená strava. Když je na stole v Africe maso, dostane ho jako první muž. Pak žena, na konci děti. Ty mají kolikrát tu nejchudší stravu.
* LN Africký muž musí ovšem zastat nejtěžší práci v rodině.
Ano, ovšem nárazově, třeba staví dům nebo sklízí, pak sedí na lavičce a klábosí se sousedy. Nejvíc práce zastanou ženy.
* LN Mluvil jste o vysoké úmrtnosti obyvatel. Čím je kromě špatné stravy způsobena?
Lidé jsou chudí a často negramotní, to jsou samy o sobě rizikové faktory. A místní zdravotní systém je v troskách. Pokud jde o počet doktorů, v roce 2004 tam byli tři na sto tisíc obyvatel. (Převedeno na české poměry: v Praze by nebylo pět tisíc lékařů jako dnes, ale jenom třicet.) Z toho malého množství jich ještě většina pracuje v hlavním městě. Na venkově platí pravidlo: jedna nemocnice, jeden doktor. Většinou jsou to absolventi, kteří dostali umístěnku a na dva tři roky musí odejít pracovat do buše. Pak jdou do hlavního města nebo do zahraničí. Nebo třeba do dřevařské firmy pracovat v účtárně. Když jsem byl ve Středoafrické republice poprvé, bylo mi 29 let: byl jsem doktor s nejdelší praxí na území, které je skoro tak velké jako Čechy.
* LN Jaké jsou tam nejčastější nemoci?
Běžné infekce dýchacích cest, drobné úrazy a hlavně velkým problémem je AIDS. Ve Středoafrické republice ho má každý třetí mladý člověk. Není tam pořádné povědomí o tom, jak je tahle nemoc nebezpečná. Mimochodem to omezuje i používání krve na transfuze. Řešilo se to autotransfuzí: kvůli nedostatku zařízení se pacientovi naběračkou odebírala při operaci krev z břišní dutiny, filtrovala přes gázu do lahve a pak znovu pouštěla do žíly. Avíte, jaké je tam pojetí nemoci? Domorodci vnímají svět jako divadlo, kde pouze tři postavy mohou něco změnit: člověk, bůh nebo duch. Všechno ostatní jsou věci, které nemohou samy o sobě něco způsobit. Když se bavíte i se vzdělanějším člověkem, kterému umře dítě na malárii, pak sice vezme na vědomí, že dítě kousl infikovaný komár. Pak se ale zeptá: „Doktore, a řekněte mi, kdo toho komára poslal?“ Protože komár je věc, nemůže jen tak způsobit smrt dítěte. Tak se jde zeptat léčitele nebo čaroděje. Ti většinou někoho označí, často nepřítele té rodiny. Spory o uhranutí nebo čarodějnictví jsou velmi časté. Na venkově se řeší ručně, ve městech soudně. Ani rizikové sexuální chování proto samo o sobě není vnímáno jako rizikové. K nakažení je přece třeba něčí vůle. To se sice mění, ale pomalu. AIDS je navíc na vesnici tabu. Rodina raději tvrdí, že dotyčný zemřel na hemoroidy.
* LN A kromě AIDS?
Místní lidé mají hodně infekcí, parazitárních onemocnění, ale skoro neznají civilizační nemoci, jako je cukrovka, infarkty a deprese. Dost často ale zanedbávají léčení, protože doktor je drahý a daleko. Poslední možnost. Měl jsem tam paní, co vypadala, jako by čekala trojčata, ale byl to dvaadvacetikilový nádor vaječníku. Nebo jsem léčil kluka, který si popálil ruku – svrašťující jizva mu za pár let tak stáhla ruku, že nebyl schopen hýbat prsty. V Čechách jsou lidé schopní přijít v noci na pohotovost kvůli klíštěti. Hlavně něco umět. A není třeba čekat
* LN Dá se nějak srovnat české zdravotnictví a zdravotní péče v Africe?
Medicína tam byla neustálá improvizace, nástroje se sterilizují v papiňáku nad ohněm, mikroskop je s trochou přehánění vrcholem techniky. Ale v Česku se trochu začínáme podobat rozvojové zemi tím, že se zvětšuje rozdíl mezi tím, jaká péče je kde poskytována. I v Africe koneckonců existuje pár špičkových nemocnic. Ministerstvo zdravotnictví i pojišťovny se u nás čím dál víc zaměřují hlavně na ekonomiku. Ale už se tolik nezajímají o to, jaká péče je poskytována a jestli je všude stejně kvalitní. Začíná to být ruleta: jako byste si šel koupit auto a nevěděl, jestli za stejné peníze dostanete BMW, nebo trabant. Různá kvalita péče je pro mě jeden ze znaků rozvojové země – naopak ve Francii tak velký rozdíl není.
* LN Bylo to působení v Africe k něčemu?
Člověk tím, že někam přijede, svět nezmění. Něco tam pro pár konkrétních lidí udělá, vrátí se, mluví o tom. A tím, že o tom mluví, může inspirovat někoho dalšího. A ten třeba nadchne dalšího. Snažím se dál Africe pomáhat, byl jsem tam několikrát znovu. Podílím se na projektu adopce mediků na dálku: sponzorujeme jim studium na tamní univerzitě v Bangui. Navíc jsem měl možnost podívat se na život v Evropě z jiného úhlu. Pochopil jsem, že věci jako svítící světlo a tekoucí voda zdaleka nejsou samozřejmé.
* LN Co radíte těm, kteří by romanticky chtěli jet pomáhat do Afriky?
Něco by měli umět, nějaké řemeslo. Ať je to veterinář nebo zdravotní sestra. Něco, co tam můžou místní naučit. Za druhé by měli umět jazyk. Řada lidí si myslí, že se ho naučí tam, ale tam už nebude čas. A musejí vědět, proč tam jedou, nesmí to být útěk před problémy v rodině. Pokud jde o mladé lékaře, není důvod čekat, až člověk bude starý zkušený primář se všemi atestacemi. Nesmí si říkat – na to já bych si netroufl, nejsem chirurg, nejsem porodník. Stačí všeobecný základ, na úrovni první atestace. Doktor tam musí mít široký rozhled a schopnost improvizovat. Ale v samotné specializaci jde jen velmi málo do hloubky. Úplně opačně než v Evropě.
* LN Chtěl byste se do Afriky vrátit na delší dobu?
Je to krásná země, s příjemnými lidmi, barevná. Staří francouzští kolonialisté měli pojem „mal d’Afrique“, africká nemoc. Touha, když už jste byl jednou v černé Africe, se tam vrátit. Chtěl bych se vrátit. Ale jsem ve středním věku, mám rodinu, o kterou se musím starat, a práci, kterou nemohu jen tak opustit. Nemůžu se sebrat a odjet. Říkám si, že třeba v důchodu bych tam ještě na nějakou delší dobu odjel.
***
ŽIVOTOPIS Marcel Drlík (39) Lékař, působil jako dobrovolník ve spolupráci s misií Řádu karmelitánů ve státní nemocnici v Bozomu ve Středoafrické republice, kam se pak pravidelně vracel. O svých zkušenostech napsal knihu Český lékař v srdci Afriky. Je spoluzakladatelem humanitární organizace SIRIRI www.siriri.org, která pomáhá lidem ve Středoafrické republice. Jejím zajímavým projektem je tzv. adopce mediků na dálku. V současné době pracuje jako dětský urolog na Urologické klinice VFN a 1. LK UK v Praze.
