Tento týden ve středu napadla parta asi deseti mladíků v černých bundách a okovaných botách bodrého padesátníka, který přestupoval na stanici Palmovka na tramvaj. Jak vyprávěl, hnali se k němu s pokřikem: „To je von, ta svině!“, srazili ho na zem a zdálo se, že ho pěkně zřídí. Zázrak se dostavil jako ve filmu na poslední chvíli: zjistili, že se spletli. Že se jen podobá tý svini Klímovi z Novy a dokonce mu věnovali své CD s německým válečným křížem, lebkou a názvem ONLY THE GOOD DIE YOUNG. „Vysvětlil jsem jim, když mi otrnulo, že se zase až tak nespletli, že k náckům nechovám žádné sympatie,“ svěřoval se. „Ale to už brali naštěstí jako žert.“
Měl bych být víc rád, že se omyl nakonec ukázal včas a nikoho místo mě nezbili, nebo se víc děsit, že se ze mě stal pro určitou dosti početnou a dosti agresivní část populace veřejný nepřítel?
Léta odpovídám na nejčastější otázku novinářů i diváků „Nebojíte se?“ žertem: „Bojím. Vždycky když vyjíždím na dálnici D 1.“ Úplná pravda to ale není. Zhruba před rokem a půl jsem natočil velikou reportáž o neonacistech, při níž jsem se snažil vysvětlit těm z nich, co ještě úplně nezblbli, že si škodí nejvíc sami sobě - a od té doby se začali ozývat. Z různých telefonních čísel a většinou večer, lehce přiopilými hlasy a s hlukem hospody v pozadí. „Tady zasedá zrovna výbor na posouzení škodlivosti židů obyvatelstvu,“ představují se. Nebo: „Já tě dobře znám, ty svině udavačská!“ Zpočátku jsem se s nimi snažil konverzovat, teď už tyhle hovory rovnou vypípávám. Radil jsem se, mám-li to nahlásit policii, ale dostalo se mi stejné rady, jakou já dávám desítkám jiných lidí v jejich osobních kauzách: „Pokud vás nikdo přímo nenapadl, policie se na to stejně vykašle.“ Jenže teď to sílí a já cítím, že sílí i to pozadí za přiopilými hlasy. Napadli dům mého regionálního kolegy Martínka a věta, kterou mi řekl na kameru tehdejší mluvčí neonacistů pan K., už mi nezní tak směšně jako tehdy: „Možná nejste žid. Ale my rozhodujeme o tom, kdo je a kdo není.“
Možná bych se mohl s těmi chlapci z kapely, kteří napadli mého dvojníka, sejít a vysvětlit jim, že se zmýlili od začátku. (Prý jsem totiž o jejich kapele natočil hanlivou reportáž, což vůbec není pravda!) Ale pomůže to? Dostanete-li stádní nálepku nepřítele, je to jako muslimská fatwa: první fanatik, který vás potká, nejdříve udeří a pak teprve přemýšlí. Přemýšlí-li vůbec...
Mám chodit po zuby ozbrojený a věčně ve střehu? Na tramvajové zastávce, tváří v tvář deseti bijcům mi to stejně nepomůže. Ještě někomu z nich ublížím a zavřou pak mě, protože oni přece žádnou zbraň neměli. Jen okované boty a četnost dobře vycvičených nohou...
Mohl bych to taky přejít žertem. Vzkázat přes média těm hochům: „Prosím vás, chlapci, než někoho zbijete, nechte si ukázat občanku, abyste neublížili někomu nevinnému.“ Jenže copak já jsem vinný? Ačím? Momentálně tím, že se podobám asi sto tisícům lidí stejného věku a stejných názorů. Takže, omlouvám se vám, přátelé, jestli to schytáte za mě. Nebo sami za sebe?
***
Dostanete-li stádní nálepku nepřítele, je to jako muslimská fatwa: první fanatik, který vás potká, nejdříve udeří a pak teprve přemýšlí. Přemýšlí-li vůbec...
