Ředitel galerie Rudolfinum Petr Nedoma rád připomíná, že se u něj sice často vystavují fotografie, ale na řeči o vývojkách není zvědavý. Dává tím najevo, že fotografii vnímá jen jako jeden z jazyků výtvarného umění, kde není místo pro přehnaný řemeslný fetišismus. Na výstavě Mutující médium, kterou pro Rudolfinum nepřipravil Nedoma, ale hostující kurátor Pavel Vančát, to však vývojkou přece jen trochu zavání. Výstava názvem i koncepcí vychází z předpokladu, že disciplína umělecké fotografie se sice v čase mění, ale jinak si zůstává věrná svým médiem. Tedy právě tou vývojkou, papíry a v lepším případě snímacím čipem digitálního fotoaparátu. Obsáhlou recenzi výstavy najdete v zítřejší Orientaci Lidových novin.
Přitom už v 70. letech minulého století stáli ti, kdo se zajímali o současné umění, před zdánlivě neřešitelným problémem: Jak si udržet dosud jednotný náhled na výtvarné umění, které se začalo rozlévat do nepřehledné delty nejrůznějších postupů a přístupů. Umělci už nejen malovali a sochali, ale vedle toho natáčeli videa, fotografovali, vytvářeli performance, budovali zvukové instalace, psali texty nebo prostě své umění žili. Umělci náhle nebyli specializovaní na jediné médium a jediné řemeslo – technickou stránku někdy zcela nechávali na odbornících – ale stali se z nich specialisté na významy.
Tak tedy začala doba postmediální, která samozřejmě akceptuje individuální umělecké mistrovství, ale podstatnější je pro ni umělecký obsah. Neznamená to, že by dobře technicky vytvořená fotografie zmizela v propadlišti dějin. Stala se jen jednou z možností výtvarníka, který se už neupisuje jedinému postupu. Všeobecná dostupnost nejrůznějších digitálních médií je přitom dvousečná. Vyfotit fotografii nebo na točit film dnes umí každý, jen se obtížněji hledají ti, kdo by se na ně chtěli dívat.
A co je povídání o vývojkách proti omamné vůni olejových barev! Propadli jí tisíce malířů a malířek, jimž v době fotoaparátů ochablý pud zobrazovat přináší takovou rozkoš, až jim nevadí malovat – podle fotografií. Těch, kdo k původním snímkům svou malířskou interpretací něco přidají, je přitom jen zlomek. Nebylo by nakonec jednodušší u těch fotografií zůstat?
O autorovi| TOMÁŠ POSPISZYL, redaktor LN
