Nejnovější společný opus Stanislava Moši a Zdenka Merty Peklo patří k dílům dlouho slibovaným, dlouho připravovaným a dlouho očekávaným. Dramatik Moša zkonstruoval barvotiskový příběh o sestrách – dvojčatech, které osud rozdělí: jedna stoupá ke slávě, druhá (jak jinak) klesá na samo dno. Schéma je rozvíjeno dalšími schématy: nevěra, sebevražda z lásky, bohatý hrabě jako manžel, mladý sochař jako milenec, smrt hlavní hrdinky nešťastnou náhodou – a to ještě není konec hry. Pokud vám to připomíná román pro služky, nemýlíte se – ovšem Moša myslí svůj příběh patrně smrtelně vážně. Vše zmíněné proběhne v první polovině, dlouhé k uzoufání. Ve druhé polovině zjistíme, že celý ten řídký a rozvláčně vyprávěný příběh měl pomoci vytvořit situaci rádoby sartrovsky existenciální – bohatý hrabě drží v zajetí, jakémsi skleněném teráriu, milence své krásné, leč zavražděné ženy, aby ho mučil, a to za pomocí její sestry – dvojčete, která má být – podle libretistova zámyslu – vskutku k nerozeznání. Sochař tak podléhá iluzi, že socha, již vytvořil, ožívá. Vyprávění příběhu nepomáhají ani písně, které jen rozmělňují emoce a rozřeďují již tak dost neurčité a obecné motivy.
Když na jeviště vjede střelnice Zatímco příběh směřuje k alegorii, scéna je popisná – na pojízdných stolech neustále přijíždí a odjíždí festovně a do detailu vyvedené kusy interiéru a exteriérů, mezi nimiž se snaží herci alespoň trochu smysluplně hrát. Na chvíli to možná okouzlí, když například pro výjev odehrávající na pouti režisér a scénograf opatří střelnici i přední stěnu domu hrůzy a zalidní jeviště snad třiceti komparzisty, ke smyslu příběhu to ale přispívá jen minimálně. A takto je tomu bohužel velmi často.
V zásadě ani nevadí, že Moša píše texty s jasným a jednoznačně pozitivním poselstvím. Iritující je ovšem způsob, jakým to tentokrát činí: chtěl-li napsat existenciální disputaci, proč publikum nejprve obtěžuje dvě hodiny příběhem, který lze shrnout v půl hodině? Proč se snaží vytvořit příběh s alegorickým vyzněním, a zároveň scénu vypravuje těžkopádnými ilustrativními kulisami? Chce-li světu sdělit, že nejdůležitější na něm je fantazie, proč vytvoří divadlo tak efektně nenápadité?
Takové spojení vnější efektnosti s vnitřní prázdnotou činí z Pekla, navzdory profesionálním výkonům herců na jevišti, čistý kýč. Jako kýč označuji Peklo ne proto, že nás chce dojmout a zároveň poučit, ale že nás dojímá a poučuje za pomoci starých rekvizit a stokrát ohraných klišé. A ještě nudí a tváří se světoborně.
***
HODNOCENÍ LN ***** Stanislav Moša – Zdenek Merta: Peklo režie: Stanislav Moša kostýmy: Andrea Kučerová dramaturgie: Pavlína Hoggard scéna: Jaroslav Milfajt choreografie: Lucie Holánková Premiéra 18. října 2008 v Městském divadle Brno
