Stydím se za furiantské křupanství Jiřího Paroubka, s jakým jen tak, z plezíru, svrhne vládu, na kterou si už Evropa zvykala, aniž by měl v záloze nějakou novou, lepší. Stydím se ale i za tu vládu, která si o svržení koledovala. Stydím se za Davida Ratha, jak s umanutostí malého uraženého fracka odmítá respektovat zákon, ačkoli má být v důležitém úřadě jeho nástrojem - a stydím se za stav justice, která bohužel není o nic lepší a soudí se sama se sebou, že není mafie, aniž by nás o tom přesvědčila. Stydím se za to, jak vystupuje Václav Klaus - a teď nejnověji i za to, jak bojuje, nebo spíš nebojuje naše speciální jednotka na zahraniční misi. Stydím se za to, že zákony může tvořit někdo takový jako Marek Benda, ale ještě víc se stydím za ty, kteří mu je schvalují. -
Za to vše se styděl publicista a reportér Josef Klíma (Stydím se, LN, 25. 4. 2009). Jeho text měl veliký ohlas. Ukázalo se, že není zdaleka jediný, kdo se stydí za naše politiky.
Stud je předpokladem mravnosti Stud patří mezi základní lidské emoce. Je odpovědí na emocionální podnět. Informuje nejen o hodnotě podnětu, ale také o hodnotě člověka.
Podle J. M. Lotmana, stoupence nauky o znacích - sémiotiky -, je základem vytváření kulturních norem. Lotman říká, že se ve společnosti vyčleňují dvě skupiny lidí: skupina organizovaná studem a skupina organizovaná strachem. Tyto skupiny se kryjí s dělením na „my“ a „oni“. Povaha omezení, která platí pro „nás“ a pro „ně“, je přitom hluboce rozdílná. Kulturní „my“ je skupina, ve které převládá snaha řídit se normami studu a cti, snaha co nejméně se uchylovat k zákonům, k policii nebo k soudům. Výchova a společenské prostředí mohou rozsah a způsoby projevování studu do jisté míry usměrňovat, podporovat nebo potlačovat. Stud ale není jen důsledkem mravní výchovy, je především předpokladem skutečné mravnosti. Politici jsou charakteroví invalidé. O mravnosti jen mluví Jestliže se Josef Klíma stydí za hanebné chování našich politiků, jde o stud zástupný. Ti, za které se stydí, ovšem pocit studu neznají. Ta základní emoce v jejich osobnostní výbavě chybí. Jsou to charakteroví invalidé. Rádi hovoří o mravnosti a demokracii. Skutečný obsah těch slov je jim cizí. Znají jen sami sebe, vliv, moc a peníze. Ostatní lidi potřebují jen k prosazování vlastních zájmů. Jsou arogantní, bezohlední a bezcitní. Jsou to emoční upíři.
Jestliže jim Josef Klíma nastavuje morální zrcadlo, neuvidí se v něm. Neuvidí totiž ani to zrcadlo. Nelze je posuzovat měřítky skupiny, která se řídí normami cti a studu. Oni jsou jiní. Dobře rozumíme lidem s tělesným postižením, odstraňujeme jim bariéry, snažíme se je integrovat do společnosti. Lidé se zmrzačeným charakterem v nás vzbuzují pocity trapnosti a studu. Oni ale také vyžadují speciální přístup. Jim je potřeba bariéry naopak stavět a neustále pracovat na jejich odstranění z veřejného života.
Studem se projevuje člověk, který je schopen posoudit sám sebe, a může tak být svobodný, aniž by tím ohrožoval ostatní. Člověk, kterému stud chybí, je nestydatý nebo nestoudný. Dělá ostudu. Podle Platona je schopnost studu a spravedlnosti nezbytnou podmínkou života v obci. Sám Zeus dal lidem zákon: „Kdo není schopen mít podíl studu a spravedlnosti, má být usmrcen jako nákaza obce.“
O autorovi| Jan Hnízdil, lékař
