Z českého pohledu může zájem o Afriku působit exoticky, pro Portugalce je to ale něco zcela přirozeného. Portugalsko coby bývalá koloniální velmoc vládla několika africkým zemím, například Angole a Mozambiku. Podobně jako další jihoevropské státy je první zastávkou pro Afričany hledající v Evropě lepší život. „Přítomnost Afričanů a obecně cizinců tu byla vždy; je to neodmyslitelná součást našich dějin,“ říká portugalský komisař pro mezikulturní dialog a přistěhovalce Rui Marques.
Devadesátá léta přinesla v této věci novinku. Pád železné opony a ekonomický boom země sem zavál lidi, kteří do té doby Portugalsko vynechávali: Východoevropany, především Ukrajince, Moldavany a Rumuny. Důvodem jsou liberální vízová politika Portugalska a hlad po výdělku. V případě Moldavanů a Rumunů pak ještě blízkost jazyka - portugalština, stejně jako moldavština s rumunštinou, patří do skupiny rétorománských jazyků. „Už za půl roku jsem mluvil,“ přitakává Moldavan Alek, který žije osm let v Lisabonu a nedávno založil firmu nabízející moldavské sestřičky do portugalských nemocnic.
Zatímco Ukrajinců je v Portugalsku už přes půl milionu a Moldavané s Rumuny se počítají na desítky tisíc, ostatních Středoevropanů a Východevropanů je tu podstatně méně. I Poláků, kteří jinak odcházejí za prací téměř do všech koutů Evropy, je sotva pár tisíc. Podobně jsou na tom Češi. Česká ambasáda v Lisabonu jejich celkový počet se odhaduje maximálně na desetinásobek. Důvod je vysvětlitelný: vzdálenost, rozdílnost jazyků a pak i fakt, že v ekonomickém blahobytu Česko už před několika lety předběhlo Portugalsko.
| Další podrobnosti o tom, jak se Portugalsko vyrovnává s imigrací si přečtěte v dnešním vydání deníku |
