Knihy novozélandského prozaika Lloyda Jonese (1955) v Evropě dlouho nevycházely. Teprve předloni vyšel ve Velké Británii jeho šestý román Pan Pip, a okamžitě si získal čtenáře i kritiky. Toto poměrně útlé, leč o to působivější dílko nyní vychází i v českém překladu.
Přestože by se po přečtení několika prvních stránek mohlo zdát, že nás autor zavádí do doby dávno minulé, ve skutečnosti se ocitáme prakticky v přítomnosti, totiž v 90. letech 20. století. Tehdy na ostrovech Bougainville, které tvoří součást Šalamounových ostrovů a do „velké“ historie se zapsaly coby dějiště krvavých střetů mezi Spojenci a japonskými vojsky za druhé světové války, zuřila občanská válka.
Nezávislou republiku Bougainville, jež byla vyhlášena 17. května 1990, uznaly Šalamounovy ostrovy, Papua-Nová Guinea však nikoliv, a tak začala blokáda a násilnosti. Jejich příčinou nebyla jen touha po území, ale též po bohatých zásobách mědi, které se na ostrově nacházejí a které Papua-Nová Guinea prodávala bohatým těžařským společnostem z Austrálie. Násilnosti na nepočetné populaci ostrova si vyžádaly na dvacet tisíc obětí a příměří bylo uzavřeno teprve v roce 1998. Přečtěme si Dickense Tahle reálná historická situace tvoří pozadí příběhu, který nám vypráví malá Matilda. Ten začíná v okamžiku, kdy všichni běloši v předtuše nepokojů ostrov opustili a zůstal jen jediný - jistý pan „Bulva“, takto přezdívaný pro své vyvalené oči. Ten se v očích malé Matildy stává hrdinou, neboť obnovuje ve vesnici školu.
Sice není učitel, ale zájem dětí si přece jen získá: jeho jedinou pomůckou je ohmataný výtisk Dickensových Nadějných vyhlídek. Nápad vzdělávat děti tím, že se ponoří do příběhu starého sto let a odehrávajícího se na druhé straně zeměkoule, navíc v prostředí, jehož reálie jsou pro lidi, kteří nikdy neopustili tropy, nepochopitelné, může působit na první pohled výstředně až nesmyslně.
Na druhé straně Bulvovi nejde jen o „vzdělání“: Dickensův román zde zdaleka neslouží jako povinná školní četba, ale jako to, čím byl vždycky a především: totiž jako zábava. Příběh pana Pipa má odvrátit pozornost od toho, co se děje kolem. Z nouze ctnost možná, ale Jonesův Bulva vrací Dickense z nudných osnov do života.
A to doslova. V Jonesově podání totiž Dickensovy postavy ožívají. Pan Pip se stává reálnou postavou, kterou na ostrově dokonce hledají vojáci - protože o něm slyšeli tolik vyprávět. Stejně tak se protnou i životní osudy dvou protagonistů: vypravěčky Matildy a Pipa z Dickensova románu.
Literatura patří k životu Lloyd Jones si vybral Nadějné vyhlídky dobře. V nich se protagonista příběhu, sirotek, ocitá sám uprostřed nelítostného světa bujícího průmyslu a ke „štěstí“ mu dopomůže postava, jejíž minulost je mírně řečeno neúctyhodná. Štěstí se dočká v románu novozélandského autora i Matilda, ale také ona je nucena přiznat si z časového odstupu jiný pohled na svého dobrodince.
Novozélandskému prozaikovi se podařilo oba příběhy nejen úžasně provázat, nýbrž dokázal mezi nimi navodit i jisté napětí, které jaksi odráží napětí mezi kulturami. Tu západní zde zastupuje psané slovo, průmysl, formální vzdělání, tu domorodou naopak cit pro okolí, pro detail a orální tradice stojící především na vynikající paměti.
Teoretikové postkolonialismu by školometsky jistě chtěli vrátit Nadějné vyhlídky do nudných osnov mrtvé literatury, a tak se budou rozepisovat o tom, jak kultura slouží hlubší kolonizaci, nicméně úchvatný román Lloyda Jonese takto paranoidně povrchní není. Ukazuje Dickensův román jako příběh, který je natolik silný a zároveň univerzální, že dokáže překonávat rozdíly mezi kulturami. V tom je jeho síla a přitažlivost. Vrací literaturu do života.
HODNOCENÍ LN **** Lloyd Jones: Pan Pip
Přeložil Ladislav Šenkyřík Odeon, Praha 2008, 208 stran
