Potřebujeme tolik medicíny?
Kolář rekapituluje běžně uváděné rezervy našeho zdravotnictví: „Ty jsou spatřovány v chybné organizaci péče, resp. v její špatné koordinaci, v chybně řízených nemocnicích, v přebujelých službách, v nadměrných požadavcích na přístrojové a personální vybavení...“ atd. Jenže o jiných, důležitějších problémech se podle něj nemluví. Vymezuje je otázkou: „Potřebujeme skutečně tolik medicíny, kterou v současné době disponujeme?“ a nemá na mysli jen počet nemocničních lůžek, ale medicínu samotnou. Diskutabilním způsobem se rozšiřuje spektrum léčebných výkonů, neboť „to, co se normálně léčilo acylpyrinem, klidem či cvičením, nebo si s tím prostě pomohl organismus sám, je řešeno sofistikovanou diagnostikou (často invazivní) a zbytečně komplikovanou léčbou.“ Lékaři vystraší pacienty k souhlasu se zákroky, které jsou nákladné, a přitom u nich „není zvažována následná kvalita života“.
Podle Koláře je jednou z příčin i proměna medicíny jako vědy: převažuje v ní „nepoměr mezi obrovským množstvím dílčích poznatků na jedné straně a mezi váznoucím budováním teorií, které umožňují jejich efektivní integraci do systému na straně druhé“, což „přináší omezenost vědomostí v celém oboru, únik představy o člověku jako celku“, a tudíž „sice složitá, ale v rámci systému paradoxně někdy zcela zjednodušená řešení“.
Kolář zmiňuje taky choulostivý problém, a to, že „s rostoucí úrovní akutní medicíny se zvýšil počet trvale poškozených“, tedy že člověka, který by dříve nepřežil, dnes doktoři zachrání, ale je z něj mrzák, z čehož vyplývají další náklady, k nimž se nikdo moc nehlásí.
Společným motivem všeho, na co Kolář upozorňuje, jsou nezamýšlené či přímo perverzní důsledky. Výsledkem zcela legitimního a logického jednání jednotlivců je vývoj, který je neudržitelný a nekorigovatelný. Jednotliví aktéři dělají to, co po nich chceme – zachraňují lidi – ale vede to k výsledku, jaký nechceme. A v tom je paralela s finanční krizí zjevná.
V úterý byla ve Washingtonu zveřejněna zpráva vládní komise, která měla objasnit příčiny finanční krize. Její závěry odpovídají tomu, že v ní měli většinu demokraté – selhala podle nich regulace, regulace a ještě jednou regulace. Což je obdoba Kolářova odstavce o organizačních nedostatcích, jež se konvenčně považují za příčiny naší zdravotnické krize. Ale když se seznámíme s názory lidí, kteří se nad příčinami krize zamýšlejí více do hloubky a méně předsudečně, obrázek se zkomplikuje. Takové názory předkládá třeba ekonom Raghuram Rajan z Chicagské univerzity ve své loňské knize Fault Lines (Tektonické zlomy). Aniž by v nejmenším šetřil hamižné bankéře a laxní regulátory, splétá mnohem složitější příběh. Hlavní roli v něm hraje měkká monetární politika centrální banky, která ovšem reagovala na nový fenomén – od 90. let se začalo stávat, že ekonomika se sice papírově vzpamatovala z recese, ale na poklesu nezaměstnanosti se to projevovalo jen pomalu. Takže centrální banka, věrna svému mandátu podporovat zaměstnanost, nechávala úrokové míry nízké déle, než bylo zdrávo.
Bankéři hledali pro levné peníze využití a nalezli je v realitním sektoru, neboť vlády počínaje Clintonovou začaly agresivně podporovat vlastnické bydlení pro nejchudší vrstvy. Viděly v tom možnost, jak zmírňovat rostoucí příjmovou nerovnost, s jejímiž příčinami si nikdo nevěděl rady. Tady – a ve stádní víře, že ceny nemovitostí porostou do nebe – je původ množství „subprime“ hypoték. Brokeři hypotečních bank přesvědčovali klienty k přijetí nevýhodných hypoték podobně jako Kolářovi strašící lékařští inovátoři. Samy o sobě by ovšem hypotéky nedokázaly systém rozvrátit, kdyby je bankéři nebalili do exotických, výnosných, ale za určitých podmínek velmi riskantních finančních produktů. Protějškem Kolářových vědců specialistů ztrácejících ponětí o celku jsou finanční „kvantové“ vytvářející modely, jež nevydržely srážku s realitou. Navíc šéf Centrální banky Greenspan v roce 2002 deklaroval, že nehodlá předcházet vzniku finančních bublin, ale bude zmírňovat následky jejich prasknutí. Bankéři se podle toho zařídili a začali systematicky ignorovat riziko. Tím ovšem, protože se chovali všichni stejně, zvýšili pravděpodobnost, že na to riziko dojde a jeho náklady budou astronomické. A to se pak na podzim 2008 stalo.
Ty nejlepší úmysly – zvýšení zaměstnanosti, zmírnění výkyvů hospodářského cyklu, otevření cesty k bydlení co nejvíce lidem – společně vedly k těm nejhorším následkům, jejichž předvídání nikdo nebral vážně a ani dnes nikdo neví, jak jim propříště předejít. Přísnější regulace těžko může pomoci, když nemáme jasno v příčinách. Stejně tak dlouhodobě nepomůže restrukturalizace lůžek, dokud nebudeme lépe rozumět tomu, jak medicína, poslušna našich požadavků, vytváří potenciálně nekonečnou poptávku po svých službách.
***
Ty nejlepší úmysly společně vedly k těm nejhorším následkům, jejichž předvídání nikdo nebral vážně a ani dnes nikdo neví, jak jim propříště předejít
O autorovi| MARTIN WEISS, komentátor LN
