Nedávno jsem se dočetl, že v jednom americkém státě diskutují o zákonu, který by umožnil odebrat děti těm rodinám, co nedbají na jejich zdravou výživu a nechávají je trestuhodně ztloustnout. Bylo to zhruba v téže době, kdy newyorský starosta začal tlačit na to, aby pouliční fastfoody přestaly používat určitý druh oleje, který sice dodává tradičním hranolkům už po desetiletí jejich oblíbenou chuť, ale zároveň je kaloricky nezdravý. A do třetice - v některých britských školách začali přemýšlet o tom, že by dětem začali kontrolovat svačiny. Jestli si také náhodou nepřinesly z domova něco nezdravého...
Už delší čas si připadám jako disident. Nikdy předtím by mě to nenapadlo, protože až na to, že dělám práci, která může být občas poněkud nebezpečná, žiju pořád stejně. Jím, co mi chutná a když mám zrovna hlad, piju také, co mi chutná a když mám zrovna chuť se napít, spím, když jsem ospalý a když mám zrovna čas se vyspat, a kouřím také pořád stejně co posledních čtyřicet let. Nikdy jsem o tom ani moc nepřemýšlel, i když jsem celý život věděl, že to asi moc zdravé není. Neměl jsem čas o tom přemýšlet; bral jsem to jako nutnou údržbu vozu, který slouží k tomu, abych někam dojel. Ne jako vůz puntičkářského kutila, který je sice dokonale nablýskaný, ale stojí v garáži. I tělo si tak nějak zvyklo, že jen slouží produkci ducha (nebo spíš mozku, aby to neznělo moc namyšleně). Samo si obvykle řekne, když je už moc ojeté nebo zanesené, že chce pár dní klidu, plavání a procházek po lese - a já mu obvykle vyhovím. A ne? Moje chyba. Sám si ponesu důsledky.
V poslední době ale jako by se o mé tělo čím dál víc začali starat jiní. Nekuř. Jez tohle a tamto ne. A určitě ne tehdy, kdy jíš. Tolik nepij. Radši vůbec nepij. A když už -tak tohle, co piju já. Spi víc. A takhle. Na tomhle. A kontroluj se. Važ se. Sleduj se. Počítej si tep, tlak, cholesterol, cukr, hladinu tuků, počet kalorií. Prohlížej si stolici.
Nikdy jsem nebyl disident v pravém smyslu toho slova. Jen jsem hrál v hospodě Kryla, vedl protistátní řeči, odmítal vstoupit do strany a potají přepsal na stroji pár samizdatů. Ale věděl jsem, co to disidentství je. Vzdorovat zákazům, které omezují svobodný život člověka. Jeho volbu žít si po svém. Třeba i potají, když to nejde jinak.
Tehdy se ty zákazy týkaly produkce ducha (tedy mozku, aby to neznělo moc namyšleně). Kouřit, jíst, pít i spát bylo dovoleno podle libosti. Nevážil jsem si svobody tělesnosti, protože byla samozřejmá. Když padla totalita, myslel jsem, že teď už je má svoboda komplet.
Bohužel není. Zatím nám jen zakazují kouřit a chystají se rozkazovat, co smíme jíst. Tyranie zdravého způsobu života vniká do našich životů stejně plíživě jako nacismus a komunismus kdysi. Když si chci zapálit mimo domov, už se rozhlížím, jestli mě někdo neztrestá. Za chvíli budu mít tentýž pocit, až si v obchodě koupím kus bůčku a v hospodě objednám panáka. Kazím tím totiž děti, které mají vyrůst jako noví lidé. Myslíme to s nimi dobře, slyším všude.
Jde přece jen o tělo, ne o svobodu ducha, namítnete možná. Souhlasím. Ale už to trochu leze na mozek.
Když si chci zapálit mimo domov, už se rozhlížím, jestli mě někdo neztrestá. Za chvíli budu mít tentýž pocit, až si v obchodě koupím kus bůčku.
